Dnes se chci zamyslet nad následující vzájemně provázanou skupinou tvrzení, jejíž různé modifikace jsou pro věřící velmi typické.

T1) jedinou přirozenou morálkou ateistů je absolutní egoismus
T2) pro ateistu by mělo být naprosto přirozené kohokoliv zavraždit, kdykoliv se mu to hodí
T3) pokud ateista nevraždí na potkání, nečiní tak jedině proto, že ve skutečnosti (kvůli pozitivnímu vlivu okolních věřících?) nejedná tak, jak by vzhledem ke svému přesvědčení (ateismu) jednat měl
T4) neexistuje způsob, jak by ateista mohl (bez přihlédnutí k “objektivní” morálce věřících) poznat, zda zavraždit někoho (znásilnit, okrást) je správné, nebo ne

V následujícím ukážu, proč jsou tyto a podobné úvahy zkreslené, zmatečné až nepravdivé.

Primární motivace naší morálky

Ačkoliv se to mnohým jistě nemusí líbit, a ačkoliv by mnozí chtěli vidět Člověka v lepším světle, přesto platí:

Každý usilujeme primárně o své vlastní dobro, resp. z evolučního hlediska o dobro pro své geny.

Z tohoto pohledu je bod (1) dost možná pravdivý – opravdu jsme všichni primárně egoisté. Háček je ovšem v tom, jak lze pozorovat prakticky napříč celou živočišnou říší, že i primárně egoistická motivace může vést a velmi často také vede k reálně altruistickému chování.

U člověka, vzhledem k jeho schopnosti racionálního a abstraktního myšlení, vedl vývoj k mnohem nečekanějším výsledkům.

Kámen úrazu

Právě opomíjení lidského abstraktního myšlení, naší schopnosti “vidět dál” než “bezprostředně před sebe”, zřejmě stojí za všemi těmi námitkami (T1)-(T4). Věřícím, kterým připadají smysluplné, zřejmě nedochází, že člověk je na rozdíl od zvířat právě kvůli svému abstraktnímu myšlení schopen si uvědomit, že rozhodnutí které je pro něj bezprostředně výhodné TEĎ, může být velmi nevýhodné s výhledem do budoucna, a naopak rozhodnutí které je TEĎ nevýhodné, může vést k velmi výhodným důsledkům v budoucnu.

Mnozí křesťané zřejmě chtějí věřit, že když ateista (jako kdokoliv jiný) myslí primárně na svůj vlastní prospěch, tak při tom musí nutně hledět jen na jeden krok dopředu.

Proč je racionální nechovat se amorálně?

Amorální chování definujme jako takové, na jehož amoralitě se shodne výrazná většina společnosti. Chování X je tedy amorální, pokud se výrazná většina společnosti shodne na tom, že způsobem X by se člověk chovat neměl. Amorálnost X může být navíc různě závažná, a dostatečně závažná amorální jednání jsou pak na základě společenského konsensu trestána dle zákona.

Jaké tedy mohou být racionální, egoistické motivace nechovat se amorálně?

M1) člověk se může snažit chovat v souladu s (Bohem danou) morálkou proto, že věří že v důsledku toho (on!) obstojí při posledním soudu a půjde do Božího Království, a že chování v rozporu s těmito pravidly povedou naopak k věčnému zatracení, tedy ke krajně nepříjemné záležitosti
M2) člověk se může chovat v souladu s morálkou (morálka je z definice souhrn názorů na to, jaké chování je v dané společnosti považováno za správné) proto, že je pro něj prostě uspokojivé chovat se správně (činí ho to spokojeným, způsobuje mu to příjemné pocity) a naopak je mu nepříjemné, chovat se nesprávně, nemorálně
M3) součástí morálky bývá i morálnost (a tedy vhodnost, správnost) negativního pohledu na lidi, kteří se chovají amorálně; lidé se nechovají amorálně bezpochyby i proto, že by jim to působilo zcela reálné zhoršení společenského postavení, a tím i životní situace
M4) jednání, jehož amorálnost překračuje jistou mez, bývá v rozvinutějších společnostech ošetřeno zákony, a podle nich i trestáno. Poslední motivací, pro ty “nejotrlejší”, proč se chovat morálně, je tedy hmatatelné riziko potrestání podle zákona.

Racionální zdůvodnění základních morálních pravidel

Proč by ve společnosti měla platit vůbec nějaká morálka? Proč by si neměl každý stanovit morálku podle sebe? Vždyť žádná absolutní morálka neexistuje, viz. minulý článek!

Morálka je vždy soubor pravidel, platící pro danou společnost. Tento soubor pravidel se vyvíjí v čase v důsledku nejrůznějších vlivů, naznačených v minulém článku. Relativita morálky spočívá v tom, že existuje množství morálních otázek na něž se názory různých společností v různých dobách liší. To ale samozřejmě neznamená, že několik základních morálních pravidel není součástí téměř všech souborů morální pravidel (morálek).

A proč by vůbec nějaká morálka měla platit? No zjevně proto, že člověk je společenský tvor, a společnost je založena na spolupráci. Pokud by v dané společnosti nebylo považováno za krajně amorální např. zabít někoho např. za účelem jeho následného okradení, a v dané společnosti by takové chování bylo považováno za mravně indiferentní, pak by si nikdo v takové společnosti nemohl být jist svým životem, a tedy pro každého by bylo značné riziko v takové společnosti žít. Pro každého obyvatele takové lidské společnosti by bylo výhodnější žít mimo tuto společnost, co nejdál od ostatních – aby pro sebe minimalizoval riziko.

Tato společnost by se tedy nutně záhy rozpadla na jednotlivce, kteří by se snažili být co nejdál od sebe. Jenže žít ve společnosti přináší až extrémní výhody, plynoucí ze vzájemné spolupráce – vždyť všeho, čeho jsme jako civilizace až dodnes dosáhli, jsme dosáhli právě díky spolupráci!

Proto je maximálně racionální přijmout ve společnosti (v každé společnosti, tedy i ateistické!) taková pravidla (a postarat se o vynucování těch nejdůležitějších z nich), aby tato umožnila rozvoj společnosti a spokojený život jejich členů. Totéž lze vyslovit i v podobě mravního přikázání pro každého člena společnosti, čímž dostaneme tzv. zlaté mravní pravidlo: nečiň jiným to, co nechceš aby ostatní činili tobě.

Proč ve značné většině společností platí za nemravné krást? No protože věnuji-li na získání něčeho své úsilí, a bude-li platit za zcela morální pro kohokoliv ukradnout mi to, přivlastnit si to, pak nebude mít cenu vynakládat úsilí na získávání čehokoliv.

Stojí jistě za zmínku, že existují takové lidské společnosti, kde krást nemravné nebylo – a samozřejmě nikoliv náhodou jsou to právě různé historické společnosti “rajských ostrovů”, kde byl všeho dostatek a žádné nástroje atd., prostě nic “hodnotného” si lidé nevyráběli.

Proč je nemravné znásilňovat? Tentýž princip: kdyby nebylo znásilňování nemravné, hrozilo by každé ženě riziko, že počne dítě s někým koho nechce, přičemž navíc hrozí riziko tělesné újmy, a každému muži by hrozilo, že jeho žena otěhotní s cizím mužem aniž by tomu mohl zabránit, což je pro něj krajně nepříjemné z dobrých evolučních důvodů. (hrozí riziko, že bude muset vychovávat a investovat velké množství svých prostředků do výchovy nositele cizích genů).

Analogicky u dalších morálních otázek. Vždy je ale nutno mít na paměti to co jsem popsal v minulém článku, tedy zásadní důležitost vývoje lidské společnosti, zahrnující reflexi toho co se stalo v minulosti, a s tím spojeného vývoje morálky.

Morálka a náboženství

Všimněme si, že nikde ve výše popsaném odvození základních morálních principů jsme nepoužili náboženskou víru. Proto výše naznačené odvození platí jak pro věřící, tak pro ateisty. Věřící si jen přidávají pro vynucování své morálky (tedy těch morálních pravidel, skutečně potřebných pro fungování společnosti, navršené o hromadu dalších, zhusta nesmyslných pseudo-morálních pravidel, plynoucích z jejich víry) boží bič v podobě pravidla (M1).

Věřící dále často velice vehementně tvrdí, že i pro smysluplné definování morálky jsou zapotřebí zjevené informace od jejich Boha (viz. úvodní teze), což jsem výše uvedeným vyvrátil.

V této souvislosti si nelze nepoložit otázku: Co kdyby se ukázalo, že např. bůh sice existuje, ale na rozdíl od toho, čemu křesťané věří, ve skutečnosti nemá žádné požadavky ani preference ohledně lidského chování. Lidé jsou mu lhostejní. Znamenalo by to snad, že by se tím zhroutily základy morálky? Znamenalo by to, že věřící začnou tím okamžikem vraždit, kdykoliv to pro ně bude výhodné? Jistě že ne – právě proto, že nutnost dodržování základních pravidel jako “nezavraždíš” je zcela zřejmá i bez Boha, a tedy pro ateisty stejně jako pro věřící.

Závěr

Ukázali jsme, že hraní si s “egoistickou motivací” ateistů nemá valného smyslu, protože, striktně vzato, všichni se chováme primárně egoisticky, a není na tom nic špatného, bez ohledu na to, že mnozí by jako naši primární motivaci viděli rádi něco “vznešenějšího”.

Dále jsme ukázali, že základní morální pravidla (nezabiješ, nepokradeš, …) nutně vznikají v každé lidské společnosti (tedy i v ateistické), a že členové dané společnosti pak mají racionální motivaci ta pravidla dodržovat. Nic na tom nemění fakt, že v každé společnosti (tedy např. i ve společnosti s vysokou religiozitou) se najdou jedinci, kteří pravidla porušují a chovají se amorálně.

Tím jsme vyvrátili třídu argumentů věřících, založenou na tvrzení že ateisté principielně nejsou sami o sobě schopni poznat, co je dobré a co zlé.