Dnes se zamyslíme nad několika postřehy, které mají vztah k šíření a udržování náboženské víry.
U mnoha skupin vyspělých živočichů se z dobrých evolučních důvodů vyvinula péče o mláďata. Týká se to některých plazů (např. krokodýlů), většiny ptáků, a všech savců. U savců je vztah mláděte s matkou obzvlášť hluboký a je dále posilován kojením. Savčí mláďata se od svých matek učí mnoha základním dovednostem nutným pro pozdější přežití. Logickým a nutným evolučním důsledkem je, že savčí mláďata mají vrozenou schopnost a ochotu se od svých matek učit, a přejímat jejich způsoby chování.
U lidí je tento vztah dále rozvinut schopností řečové komunikace a abstraktního myšlení. Děti v sobě mají hluboce zakořeněnu tendenci absorbovat to, čemu je jejich rodiče popř. starší jejich kmene učí, a brát to jako dannost. Pro dítě není žádný zásadní rozdíl mezi instrukcí “nebudeš jíst bobule z tamhle toho keře, jsou jedovaté a umřel bys!” a “Musíš věřit v Ježíše Krista, našeho Pána, jinak přijdeš do pekla!”.
U všech podobných tvrzení je pro dítě jedinou racionální volbou akceptovat co mu rodiče říkají. Škodlivost pochybování o tvrzení rodičů v dětském věku je dokonce tak silná, že vytvořila v minulosti evoluční tlak, jehož důsledkem je dnes pozorovaná vrozená (v mozku “zadrátovaná”) dispozice dětí hluboce si zapisovat do mozku to, na co kladou rodiče v dětství důraz a uchovávat si to po celý život.
Tento přirozený rys dětské psychiky z pochopitelných důvodů velmi usnadňuje šíření náboženství. Mezi náboženskou (ne)vírou rodičů a jejich dětí je silná pozitivní statistická korelace: Děti silně věřících rodičů (kteří je od mala vedou k víře, a kladou na to důraz, náboženství je pro ně alfou a omegou jejich života, chodí pravidelně do kostela, dodržují náboženské rituály, atd.) budou s velmi vysokou pravděpodobností opět věřící a budou vyznávat náboženství svých rodičů. Obdobně, děti nevěřících budou se značnou pravděpodobností také nevěřící.
Tohoto jsou si velmi dobře vědomi křesťanští misionáři, kteří při své misijní činnosti cílí se zvláštním důrazem právě na děti, přičemž své misijní úsilí kryjí různými bohulibými činnostmi, jako např. vzdělávání dětí (v křesťanském duchu, samozřejmě), charita, atd.
Možná slabším, avšak rozhodně ne zanedbatelným faktorem pro akceptování víry daným člověkem, může být, čemu věří jeho komunita, jeho přátelé, atd. Pokud si (zejména mladý) nevěřící člověk, který se s vírou doposud nesetkal, a nemá tedy svá stanoviska promyšlená, najde přátele mezi věřícími, pak je jistě nemalá pravděpodobnost že i on přijme (jejich, jak jinak) náboženskou víru.
Zřejmým a nutným důsledkem předchozích dvou faktorů je, že lidská společnost se na celém světě rozpadá do oblastí s různými náboženskými vírami zcela zřetelně podle společenských, geografických a příbuzenských vazeb. V Muslimských státech se lidé nestávají spontánně (např. na základě samostudia) Hinduisty nebo Buddhisty. Nestávají se samozřejmě ani Katolíky nebo Protestanty (pokud ovšem příslušnou víru nevyznávají jejich rodiče, popř. jejich subkomunita) – ačkoliv přesně toto bychom čekali, pokud by existoval křesťanský Bůh a Ježíš Kristus byl jeho Synem!
Obdobně, ani v katolickém Polsku nedocházejí lidé spontánně k přijetí např. evangelického vyznání (a tím méně např. Islámu).
V USA si můžeme vsadit na to, že děti 54% tamějších evangelikálů budou zase evangelikálové, a nebudou spontánně konvertovat ke Katolicismu, a opačně, děti těch 24% tam žijících katolíků budou zase Katolíci, a nebudou jen tak přecházet k Protestanství. Znovu zdůrazněme – toto je naprostý opak toho, co bychom očekávali, pokud by buď Katolíci nebo Protestanti měli správnější představu Boha. V takovém případě bychom oprávněně mohli očekávat, že Bůh těm, kteří v něj věří tím “méně správným” způsobem naznačí (skrze údajný “osobní kontakt” kteří s ním všichni mají) že pravda může být trochu jinde.
Posledním faktorem ovlivňujícím šíření a udržování náboženství ve společnosti, o kterém se chci dnes zmínit, je vazba náboženství na moc. Je-li dané náboženství ve společnosti preferované mocnými, nebo je-li dokonce mocnými jiná než preferovaná forma víry (popř. nevíra) penalizována, pak taková společenská situace logicky vytváří tlak na své členy, aby preferovanou víru také akceptovali.
Tento tlak přitom může, ale také nemusí být uskutečňován přímo mocenskými nástroji, jak tomu bylo např. v Evropě až do 19. století, nebo jak je tomu i dnes ve většině Islámských zemí. Ono stačí, když na člověka, o jehož zbožnosti popř. “pravosti jeho víry” panují pochybnosti, koukají ostatní “skrz prsty” a dávají mu to v každodenním kontaktu náležitě najevo. Tuto situaci lze naprosto zřetelně pozorovat ve Spojených státech, kde přihlásit se veřejně k ateismu je vnímáno jako ostudné a amorální, a je dnes prakticky vyloučeno že by se člověk, hlásící se k ateismu, mohl stát např. prezidentem USA.
Nelze si nevšimnout ani zřejmé oboustranné výhodnosti vazeb mezi náboženstvím a mocí. Např. slovo Islám přímo znamená pokoření se, podřízenost a poslušnost – což samozřejmě mocným velmi vyhovuje. Věřícím, podřízeným a poslušným obyvatelstvem se snadno manipuluje. Navíc Islám vyzdvihuje mučednictví, v ráji čeká na hrdiny, kteří položí za Alláha svůj život, 72 panen, atd. – výhodnost takové víry pro agresivně zaměřené Islámské režimy je asi zřejmá.
Křesťanství přitom nezůstává pozadu. Obdobně jako Islám nabádá k pokoře, poslušnosti, zná mučednictví a smrt ve jménu Boha (“není žádných ateistů v zákopech”). Navíc je součástí významných křesťanských denominací mem, že “patent na vykládání víry mají náboženské autority, a člověk sám není schopen dopátrat se správného pojetí víry”, který poskytuje náboženským autoritám velmi užitečný pružný manévrovací prostor, který může sloužit nejen k vyjití vstříc případné poptávce ze strany státní moci. Připomeňme v této souvislosti zábavnou “z prstu vycucanou” neomylnost Papeže Římskokatolické církve.
Výhody které plynou z vazeb na moc ve státě pro náboženství, jsou asi zřejmé.
Závěr: Už jen z pohledu na křesťanství jako na memplex (jistě by nebylo obtížné nahlédnout analogicky i na jiná náboženství) plyne jeho přítažlivost pro značnou část lidí. Vztahy nad kterými jsme se zamýšleli dnes, se s působením náboženství jako memplexu vzájemně zesilují, a dohromady tvoří velmi pevný komplex, který podle mě ve zcela dostatečné míře vysvětluje veliký význam náboženství v současném světě i v lidských dějinách, vysvětluje různost náboženských věr a jejich pokračující divergenci, jakož i značné množství dalších jevů s náboženstvím spojených.
Snad nejpodstatnější ale je, že nevím o existenci žádného alternativního vysvětlení! Zejména takovým vysvětlením triválně není teze, že kterékoliv (jedno) z mnoha světových náboženství má Pravdu a lidé v něj věří proto, že Osobní Bůh opravdu existuje a (tuto jednu) víru od lidí očekává.
Bohužel tady nejdou vkládat obrázky, takže alespoň takhle
http://www.lolblog.co.uk/wp-content/uploads/2009/08/doublefacepalm.jpg
Že nemůžete jen tak přeskakovat mezi deistickou a teistickou pozicí jsme tu Josefe psali už mnohokrát a vy s tím nedáte pokoj a nedáte.
“princip, který stojí za Tvou existencí” si můžete klidně nazývat jak chcete (deistická pozice), ale přechod odtud k biblickému Bohu (teistická pozice) představuje sice malý krůček věřícího, ale opravdu velký skok pro kohokoliv jiného.
Machi: Že nemůžete jen tak přeskakovat mezi deistickou a teistickou pozicí jsme tu Josefe psali už mnohokrát a vy s tím nedáte pokoj a nedáte.
“princip, který stojí za Tvou existencí” si můžete klidně nazývat jak chcete (deistická pozice), ale přechod odtud k biblickému Bohu (teistická pozice) představuje sice malý krůček věřícího, ale opravdu velký skok pro kohokoliv jiného.
Josef: Machi, mezi ničím nepřeskakuji. To, co jsem napsal, je totiž platné, ať má pravdu tzv. pozice deistická nebo theistická, to teď neřeším, nezávisí to na tom. Platí to vždy. Podřídit se principu své vlastní existence je logické a racionální vždy, ať je tento princip jakýkoli. Proto je Adélou citovaná část katechismu naprosto korektní.
Ale Josefe my všichni přece víme jaký princip má ŘKC namysli, není-liž pravda?
Ostatně první odstavec v předchozím příspěvku Adély (jako anonymous) hovoří celkem jasně o osobním bohu.
Machi: Ale Josefe my všichni přece víme jaký princip má ŘKC namysli, není-liž pravda?
Ostatně první odstavec v předchozím příspěvku Adély (jako anonymous) hovoří celkem jasně o osobním bohu.
Josef: Ano, samozřejmě. A protože, jak jsem řekl, platnost toho, že podřídit svůj intelekt a vůli principu své existence je rozumné, nezávisí na tom, zda Bůh je osobní nebo není, tak to platí i pro případ, který postuluje katolická církev. Adéla tedy toto podřízení nemůže pokládat za něco, co by bylo proti kritickému myšlení, naopak proti kritickému myšlení by byl opak. A o tom byla řeč.
Je sakra rozdíl mezi podřízením se realitě v rámci naturalistického vidění světa, čemuž odpovídá třeba váš příklad s gravitací, a podřízením se v rámci názoru ŘKC (osobnímu bohu), čemuž odpovídá třeba nutnost světit sváteční dny či nepoužívat gumu.
O tom, jak jsou taková podřízení se osobnímu bohu přebytečná, svědčí i to, že mnohá z nich ŘKC prostě ignoruje.
Ještě bych chtěla připomenout, že podle ŘKC je Abrahám, kterej chce obětovat svýho syna, zářným příkladem poslušnosti víry.- obedience of faith-
Josef:
Od deisttického Boha je k teistickému fakt daleko. A na tom, jestli je osobní záleží, jenom osobní Bůh, který zasahuje si může diktovat požadavky.
Však o tom, že Abraham je v Bibli dáván za vzor poslušnosti Bohu, a jaké to má neblahé morální konsekvence, jsem už taky psal http://www.i-ateismus.cz/2011/01/abraham-a-izak/
Já vím, já jenom, kdyby to zas chtěl někdo překrucovat, a že se jich našlo, tak tu máme oficiální stanovisko od samotné Římskokatolické církve, samozvané morální autority 🙂
protestant: Copak opravdu nevíte že duch je hebrejsky ruach a znamená to vánek či vítr?
Pokud to nevíte, tak o čem proboha diskutujete? Napřed si to nastudujte.
Spitfire: Zaměnovat duch s větrem je velmi “poetické”, co je tu však určeno ke studiu?
Tohle je dosti zajímavý problém, o kterém jsem poprvé četl v Machovcově Ježíši pro moderního člověka. To, čemu říkáme Bible, je z valné části pseudopřeklad, do něhož jsou uměle naroubovány zcela moderní pojmy typu anděl, pokání, osoba apod.
GP nechtěl byste to trochu rozvést? To mi přijde zajímavá myšlenka…
Nejlepší je asi přečíst si toho Machovce. Nemám teď moc času, tak jen stručně: Anděl je posel. Nebyly to tedy nějaké křídlaté bytosti, ale normální lidé, kteří cosi vyřizovali. Místo pokání tam doslova stojí “změňte se vnitřně” a konečně osoba je v Novém zákoně jednoduše tvář, takže Boží osoba je ve skutečnosti tvář Boží.
Jinak ten název je česká verse z roku 1990. Původní německá se jmenovala Jesus für Atheisten. 🙂
Machi: Je sakra rozdíl mezi podřízením se realitě v rámci naturalistického vidění světa, čemuž odpovídá třeba váš příklad s gravitací, a podřízením se v rámci názoru ŘKC (osobnímu bohu), čemuž odpovídá třeba nutnost světit sváteční dny či nepoužívat gumu.
Josef: Jestliže někdo považuje existenci osobního Boha za fakt v rámci “naturalistického vidění světa”, pak mezi tím žádným rozdíl není. Například pro mě je existence osobního Boha fakt “naturalisticky” ještě evidentnější než gravitační síla, a proto je naprosto logicky korektní, že této realitě podřizuji svou mysl i vůli. Bavte se o tom, zda osobní Bůh je nebo ne. Jestliže ale katolická církev zastává pozici, že je, pak je od ní racionální a ne neracionální, že nabádá k tomu, abychom svou mysl a vůli podřídili realitě. Tento odstavec KKC nebyl o svěcení svátečních dní nebo o antikoncepci, to jsou jiná témata. Je o tom, že je pro člověka správné a racionální jednat v souladu s Bohem.
Machi: O tom, jak jsou taková podřízení se osobnímu bohu přebytečná, svědčí i to, že mnohá z nich ŘKC prostě ignoruje.
Josef: Co máte na mysli?
Adéla: Od deisttického Boha je k teistickému fakt daleko. A na tom, jestli je osobní záleží, jenom osobní Bůh, který zasahuje si může diktovat požadavky.
Josef: Jak to? Gravitační síla je snad osobní? Přesto si diktuje svoje požadavky velmi silně a bylo by iracionální je ignorovat.
Požadavky gravitační síly ignorovat NELZE, Josefe 🙂 Proto ji také nikdo nezpochybňuje…
Mimochodem, podle mě je zcela logické domnívat se, že KDYBY osobní bůh existoval, a CHTĚL by abychom se nějak chovali, pak bychom se vůbec NEMOHLI chovat jinak. S naší svobodnou vůlí by to nijak nebylo v rozporu, stejně jako s ní není v rozporu právě ta gravitace. Zmenšuje snad naši svobodnou vůli, že se nemůžeme sami od sebe vznést ze země a poletovat si ve vzduchu?
Josef: “pro mě je existence osobního Boha fakt “naturalisticky” ještě evidentnější než gravitační síla”
Hm, myslím že já mohu říct s čistým svědomím přesný opak 🙂 Pro mě je NEEXISTENCE osobního Boha snad ještě evidentnější (no dobrá dobrá, STEJNĚ evidentní), než existence gravitační síly 🙂
Josefe mohl byste tu svoji myšlenku rozvést? Co pro vás činí existenci OSOBNÍHO boha tak evidentní? Myslím že tohle jsme tu zatím moc neřešili, zatím jsme se vždy bavili o bohu obecném, o bohu ztotožnitelném s “prvotní příčinou”…
Michal: Požadavky gravitační síly ignorovat NELZE, Josefe Proto ji také nikdo nezpochybňuje…
Josef: No, on ji sem tam někdo zpochybňuje, ale obvykle to špatně dopadá. Znáte Darwinovu cenu? Myslím, že zrovna v ČR jsme měli adepty na tuto cenu zrovna z řad popíračů gravitace… 🙂 Jestliže tedy však bereme za tak samozřejmé, jak píšete, že své myšlení a jednání uvádíme do souladu s touto skutečností, a nechápeme to jako něco v rozporu s kritickým myšlením nebo racionalitou, pak není důvod považovat za rozpor s kritickým myšlením nebo racionalitou, jestliže někdo jiný také uvádí své myšlení a jednání do souladu s tím, jak on nejpoctivěji realitu vnímá. Jestliže tedy pro mě je Bůh realita, můžete se mnou diskutovat o tom, zda se v tomto mýlím nebo ne, ale nemůžete mi vytýkat to, že své myšlení a jednání uvádím do absolutního souladu se svým přesvědčením o realitě. Naopak, iracionální by bylo, kdybych jednal jinak, než jak jsem přesvědčen, že svět funguje. Nelze tedy ani vytýkat KKC, že v tomto smyslu nabádá k plnému respektování reality.
Michal: Mimochodem, podle mě je zcela logické domnívat se, že KDYBY osobní bůh existoval, a CHTĚL by abychom se nějak chovali, pak bychom se vůbec NEMOHLI chovat jinak. S naší svobodnou vůlí by to nijak nebylo v rozporu, stejně jako s ní není v rozporu právě ta gravitace. Zmenšuje snad naši svobodnou vůli, že se nemůžeme sami od sebe vznést ze země a poletovat si ve vzduchu?
Josef: To, že jsme omezeni gravitací, nějakým způsobem “kvantitativně” redukuje množinu našeho potenciálního chování co do fyzických stavů světa, které jsme schopni vyvolat, ale nijak se to nedotýká našeho kvalitativního spektra volby, které jediné je podstatné vzhledem ke svobodné vůli, totiž k volbě mezi dobrem a zlem. Jestli mám obě nohy a chodím normálně nebo jestli kulhám nebo jezdím na vozíku, to mě nijak neomezuje v kvalitě mých skutků co do jejich dobroty nebo zloby. Tato volba musí zůstat zachována. Kdybychom se tedy vůbec nemohli chovat v rozporu s Boží vůlí, pak bychom nebyli lidmi se svobodnou vlastní vůlí, ale pouhými loutkami. Pouhé loutky ale nemohou doopravdy milovat. A protože láska je podstatou skutečného štěstí, je ke skutečnému štěstí potřeba možnost konat reálné zlo.
Michal: Hm, myslím že já mohu říct s čistým svědomím přesný opak Pro mě je NEEXISTENCE osobního Boha snad ještě evidentnější (no dobrá dobrá, STEJNĚ evidentní), než existence gravitační síly
Josef: To já Vám samozřejmě naprosto věřím. Nemyslím si, že píšete své články neupřímně. (A jsem i moc rád, že jste to upřesnil. Tomu VÍCE bych totiž moc nevěřil, ale tomu STEJNĚ věřím.)
Michal: Josefe mohl byste tu svoji myšlenku rozvést? Co pro vás činí existenci OSOBNÍHO boha tak evidentní? Myslím že tohle jsme tu zatím moc neřešili, zatím jsme se vždy bavili o bohu obecném, o bohu ztotožnitelném s “prvotní příčinou”…
Josef: Samozřejmě, velmi rád to rozvedu. Už jsme se toho v diskusi s jinými kolegy i částečně dotkli, ale chápu, že není možno sledovat všechno.
Gravitační síla, ať už ji máme podloženu jakkoli sofistikovanou theorií, je a vždy zůstane myšlenkově pouze případem neúplné indukce. Nikdy nebudeme moci vyloučit případ, že naši theorii, kterou gravitaci podkládáme, budeme muset znovu zdokonalit.
Naproti tomu osobní Bůh pro mě není případem neúplné indukce.
Abych to snáze objasnil: dejme tomu, že se nebavíme o existenci Boha, ale o existenci jednorožce (zvířete). Já jsem v tuto chvíli v situaci člověka, který byl na výletě v horách a viděl tam jednorožce. Popisuji svůj zážitek vidění jednorožce na netu, ale někteří lidé mi nevěří a tvrdí, že jsem padlý na hlavu, protože jejich známý tam byl také a žádného jednorožce nepotkal. Protože osobní zážitek je nepřenosný, nemohu jim existenci jednorožce prokázat tím, co je nejpodstatnější pro mě, totiž právě svým osobním zážitkem, ale mohu udělat dvě věci: 1. ukázat jim nepřímé důkazy, např. odlitek stopy, s tím, že se vystavuji riziku, že tyto důkazy mohou kdykoli označit za padělky 2. vybídnout je, aby se sami vydali do hor a tuto oblast osobně důkladně prozkoumali.
Podobně se to má s osobním Bohem: nemohu Vám dokázat Jeho existenci tím, co pro mě samotného je nejpodstatnější, totiž skutečnostmi svého vlastního vnitřního života. To je nepřenosné. Pokud vytáhnu jen “odlitek stopy”, např. Bibli, nemohu Vám prokázat, že nejde o padělek. Samozřejmě, vyzývám Vás, abyste zkušenost s Bohem zkusili udělat sami, i když to možná nepůjde na lusknutí prstu a bude to vyžadovat určité úsilí a čas. Ale ještě jednu cestu navíc, jak Vám existenci osobního Boha prokázat už teď, naštěstí po ruce mám, a tou je racionální dedukce.
Jak říkám, pro mě a ani pro většinu věřících není racionální dedukce to nejpodstatnější, co nás přesvědčuje o existenci osobního Boha. Ale přesto to, že naše zkušenost je v souladu s naším racionálním očekáváním, je i pro nás nezbytným a nutným prvkem komplexu naší víry.
Co mám tedy na mysli? Možná to bude chvílemi znít, jako že vysvětluji příliš zřejmé věci: omlouvám se, ale pro mě je tohle celé přespříliš zřejmé a je tedy pro mě obtížné určit, co konkrétního je na tom někomu jinému potenciálně nezřejmé.
Jestliže víme, že existuje Bůh, tedy entita, jejíž existence není závislá na existenci jiné entity, pak můžeme odvodit některé další vlastnosti takové entity.
Mějme nejprve opět tautologickou disjunkci, že každá entita je buď vědomá, nebo nevědomá.
Nyní si představme, že mám v počítači kompletní data o stavech nějakého nám neznámého vesmíru, od jeho velkého třesku až po nějaké konečné opětovné zhroucení do singularity. Zkoumám ta data a daří se mi indukovat, jaké konkrétní fyzikální zákony v onom vesmíru platí, v tomto případě mohu dokonce využít úplnou indukci, protože data mám všechna. Z tohoto hlediska tedy vím o daném vesmíru vše.
Nyní si chci na monitoru vizualizovat vývoj tohoto vesmíru. Zjišťuji, že přes svou dokonalou znalost tohoto vesmíru nevím jednu věc. Jaká rychlost této vizualizace je rychlost “reálná”? Nebo dokonce, kterým směrem si ji mám správně pustit, od které z obou koncových singularit začít? Budu-li nad těmito otázkami uvažovat, zjistím, že ve skutečnosti nemají smysl. Je-li nějaký vesmír pro mě jen objektem, který není nijak spojen s vesmírem, v němž existuji sám jako subjekt, pak nemá smysl ptát se na “správnou” rychlost ani směr toku času. Proč je pro mě rychlost a směr toku času mého vesmíru určitelná? Právě jen proto, že jsem jeho subjektem. Tím se dostáváme k tomu hlavnímu: úplně totéž, co platí pro rychlost a směr toku času, platí i pro existenci samu. Ptám-li se na existenci onoho výše zmíněného vesmíru, pak nejen že na to nemám odpověd: ve skutečnosti otázka sama nemá vůbec smysl, pokud tento materiální vesmír není žádnou relací spojen s vesmírem, ve kterém je někdo subjektem. Subjekt (vědomá entita) dává otázce po existenci nevědomé entity obsah. Pokoušel-li bych se existenci nevědomé entity definovat bez subjektu, pak dojdu k definici, která nebude odlišitelná od neexistence a bude tedy identicky rovná neexistenci. Existence identicky rovná neexistenci ale rozhodně není tím, co tímto pojmem máme na mysli, protože takový pojem by byl bezobsažný.
Tím vším se tedy dostávám k tomu, že existence nevědomé entity je závislá na existenci subjektu = vědomé entity.
Z toho vyplývá, že nevědomá entita nesplňuje definici Boha, a Bůh tedy není nevědomá entita. Jestliže ale není entitou nevědomou, pak podle shora uvedené tautologické disjunkce musí být entitou vědomou.
Jak jsme si však ukázali už dříve, nějaký Bůh nutně existuje. Pak tedy platí, že existuje Bůh jako vědomá entita.
Josefe nikde jste ale neukázal, že k existenci nevědomé entity je potřeba vědomá entita.
To je pouze váš předpoklad.
Nehledě k tomu, že i bůh s vědomím může být stále deistickým bohem a ne teistickým osobním bohem.
“Machi: O tom, jak jsou taková podřízení se osobnímu bohu přebytečná, svědčí i to, že mnohá z nich ŘKC prostě ignoruje.
Josef: Co máte na mysli?”
Tak třeba zákaz zobrazovat cokoliv nebeského, či naopak podzemního (myšleno zřejmě pekelného). Modlářství v podobě mnoha svatých také není přímo košér.
S nezabiješ si ŘKC nikdy moc hlavu nedělala. O hromadění majetku se také Ježíš nezmiňoval v dobrém (tuším, že to svým následníkům důrazně nedoporučoval 🙂 ).
A to je jen to na co jsem si vzpomněl.
TO:Josef
Je mi to vážně líto,ale vaše vysvětlování vyvolává pouze další a další otázky.
Celou dobu mluvíte o svém racionálním pohledu na dané téma a proto i já hledám
racionalitu ve vašich odpovědích,ale vy se pohybujete více v nějakých nejasných subjektivních pocitech,než v racionalitě.Proto když dovolíte,musím se ptát dále.
Josef: Člověk jako dítě zjišťuje, že se objevil na světě, který je odlišný od něj samotného.
Jack:
Svět je odlišný od dítěte samotného?V tomto vyjádření nevidím vůbec žádnou
logickou úvahu.Abych řekl pravdu,vůbec nechápu význam tohoto vyjádření.
A to nejsem dítě,že by si dítě někdy položilo takovou zvláštní otázku se mi zdá
naprosto nemožné.
Josef:
Zároveň si uvědomuje, že plně nerozumí ani fungování sebe sama, zpočátku netuší, že má třeba nějaké ledviny, a tak zjišťuje, že jeho vlastní existence je dána něčím vyšším, původnějším, než je on sám.
Jack:
Tady už vydíme první fáze fantazírování.Nikdy jsem nezažil tento váš princip,ani
já osobně ani u jiných dětí.Že by dítě přemýšlelo nad fungováním sebe sama.
Domnívám se,že těmito otázkami se dítě začne zabývat až když se o nich začne
učit v hodinách biologie.Pokud opravdu hledá odpovědi na podobné otázky dříve,
potom jsou tyto otázky směrované k rodičům.Tím mám na mysli přirozenou dětskou
zvědavost a všem známé dětské otázky druhu PROČ.
Ale nikdy jsem nezažil,že by si dítě odpovídalo na otázky samo a ještě tím,že když něčemu nerozumí,tak si vymyslí,že jeho
existence je dána něčím vyším.Na něco tak abstraktního by dítě nikdy samo nepřišlo,
takovou blbost mu může říci pouze nějaký “dospělý”člověk.
Josef:
Smysl čehokoli se dá odvodit z principu, díky kterému to existuje (ať už jde o tabuli, vypěstovanou ředkvičku nebo ptačí křídla). Má-li tedy člověk poctivě odpovědět otázku po svém smyslu, nemůže si ji zodpovídat v rozporu s principem, který ho utvořil, ale v souladu s ním.
Jack:
Tady máte logickou nesrovnalost.Smysl čehokoliv totiž nevychází z principu existence.
Za prvé není jasné, co by to mělo být “princip existence”.
Ale hlavně smysl čehokoliv je pouhé hodnocení “věci” ve vztahu ke svému okolí.
Křídlo jako takové žádný smysl nemá.Křídlo má smysl pouze ve vztahu k tomu kdo
křídlo “používá”.Proto se také smysl křídla liší od případu k případu.Jiný smysl má
pro divokou husu,která díky němu lítá tisíce kilometrů,jiný smysl má pro pštrosa,
který nelítá,jiný smysl má pro mě,když ho okusuji na pečeném kuřeti.
Například smysl vašeho života.Neexistuje smysl vašeho života k vám osobně.
To znamená,obecně vzato váš život nemá sám o sobě žádný smysl.Váš život může
mít smysl pouze ke konkrétnímu okolí.Například určitě má váš život smysl pro vaší rodinu,ale určitě váš život v tuto chvíli nemá vůbec žádný smysl pro mě,tuto planetu
nebo pro vesmír.Když zítra umřete,tak to nemá pro mě a vyjmenované subjekty
žádný význam.
Josef:
Tak se stává pro křesťana naprosto vše, co vidí na světě a na sobě, komunikací s Bohem, Božím voláním je každý jednotlivý prožitek, který mě potkává od rána do večera, Bůh mě volá i skrze to, co jste napsal Vy, Jacku. Od ranního probuzení je to jako běžící pás Božích darů/slov ke mně; křesťané tomuto “běžícímu pásu” říkají Boží Prozřetelnost.
Jack:
Váš článek se opět nezabývá racionalitou,ale nepřenosným prožitkem,tedy
naprosto jasným, vaším osobním, subjektivním dojmem.Myslím že i vám je jasné,že
subjektivní dojmy neobsahují žádnou objektivní racionální pravdu,tímto můžeme
tuto pasáž uzavřít.
Kromě toho opět nevím co to je “Boží Prozřetelnost”,ale vím,že se na “ní” velmi často
odvolával Adolf Hitler.
Josef:
Stejně jako věda, má-li popsat skutečně veškeré poznání, využívá v principu tři základní metodologie.
Jack:
Není známo,že by měli existovat nějaké tři principiální vědecké metodologie.
To jste si musel vymyslet.
Josef:
Boží Prozřetelnost tedy mohu číst právě tímto trojím způsobem: z bytí všech věcí právě takových, jaké jsou (poznání Boha jako Otce – Stvořitele), dále z obsahu božské informace, která tuto materii využívá jako svůj nosič (Logos – Ježíš, Boží Syn – táž substance, jiná Persona) a z její pragmatické funkce (Duch svatý), bez níž nelze informaci racionálně uvažovat, jak to špičkově rozpracovali středověcí scholastici. To je princip našeho světa.
Jack:
Opět nevím co to je “Duch svatý”.Ale přesto malá rekapitulace.Opět žádné racionální
úvahy,ale pouhé subjektivní názory.Sám si nemohu utvořit žádný závěr,protože
na váš článek nemohu aplikovat vlastní racionální rozbor.To snad uznáte,že nemohu
racionální úvahou kontrolovat racionalitu příběhu o létajícím ševci.Nemohu kontrolovat správnost racionálních úvah v příběhu,který žádné racionální úvahy
neobsahuje.
Kromě toho,jestli chápu správně vaši poslední větu( Duch svatý, bez níž nelze informaci racionálně uvažovat, jak to špičkově rozpracovali středověcí scholastici). To je princip našeho světa.
Takže váš názor na princip našeho světa,který zastáváte,je středověký názor?
Nechápejte to špatně,podle vašich článků mě to nepřekvapuje,ale opravdu si myslíte,že
je to ta jediná správná cesta k poznání principu našeho světa,když se tedy nad tím
zamyslíte,svým racionálním myšlením.
Na konec pár zajímavých tvrzení.
Josef: Racionalita sama. Budeme-li se striktně držet racionality, můžeme racionální víru bezpečně identifikovat.
Josef: “Víra”, která se “obejde” bez Boha, není racionální a proto je nepravdivá.
Jack:
Už dávno vím,že si velmi zakládáte na své racionalitě a racionalitě “víry”.
Proto pro mě zůstává záhadou,jak je možné,že své výroky nepodrobujete racionálnímu(logickému) posouzení.
Jasně jste se vyjádřil,že jediná racionální “víra” je ta katolická.
Údaje Vatikánu hovoří o ca. 1,13 miliardy katolíků na světě.Nechci polemizovat,
některé prameny hovoří o nižších počtech,ale to není tak důležité.
Počet obyvatel naší planety je něco přes 6 miliard.A teď malou logickou úvahu.
Vy Josefe píšete že:” Budeme-li se striktně držet racionality, můžeme racionální víru bezpečně identifikovat”.
Pokud je na Zemi pouze každý šestý člověk katolík a pokud se budeme striktně
držet racionality a tím bezpečně identifikujeme katolickou “víru” jako jediný racionální
názor,potom to znamená,že pouze každý šestý člověk na Zemi je schopen
správně racionálně uvažovat.Ale když si uvědomíme co to je racionální uvažování,
tak musíme říci,že tento stav neodpovídá skutečnosti.I když odečtu všechny
duševně choré lidi,kteří bezpochyby nejsou schopni kvalitní racionální dedukce,tak
se zdaleka nedostanu na 83% světové populace,která Josefe,podle vás není schopná
racionálně přemýšlet.Jaký racionální závěr by jste z této úvahy udělal vy?