Podle Bible byl člověk stvořen “k obrazu Božímu”. Bůh člověku věnuje speciální pozornost, Člověk je dokonce předmětem Boží lásky. Tomu odpovídá i biblická kosmologie: Propastná tůň, na ní plochá Země, a nad tím celým Nebeská klenba co by místo pro Boha. Slunce, Měsíc a hvězdy jsou světla na nebeské klenbě, určená k poskytování znamení (pravděpodobně v souvislosti s astrologií), a měření dnů, měsíců a let. Všechno je to stvořeno pro člověka, který je vyvrcholením a završením Božího Stvoření.
Tato představa “malého Vesmíru”, “uzpůsobeného pro Člověka”, dává z teologického hlediska hezky smysl. Žel, skutečnost je dramaticky jiná.
Hvězdy nejsou malá světélka na Nebeské klenbě, určená k poskytování znamení lidem, a k tomu aby byla noc zajímavější. Ani Slunce není pouhé světlo na nebeské klenbě, ale je to ohromná koule žhavého plazmatu, milionkrát (!) těžší a 330 tisíc krát větší než Země, která kolem něj obíhá. Kdyby Slunce byla metrová koule, pak Země bude obíhat cca 150 metrů daleko od ní, a nebude větší než třešeň. Nejbližší hvězda (Proxima Centauri) bude v tomto měřítku neuvěřitelných 40 tisíc kilometrů daleko! A mezi tím jen černočerné mrazivé pusto a prázdno. Každá z tisíců hvězdiček viditelných na černé noční obloze, je podobně ztracena v černém mrazivém prázdnu a mezi tím desítky tisíc kilometrů ničeho.
Máme-li ostříží zrak, pak za jasné bezměsíčné noci, na nebi neznečištěném světelným smogem, lze vidět asi 3000 hvězd. Přibližně stejný počet hvězd je vidět i z opačné polokoule, tedy na celé obloze je za ideálních podmínek pouhým okem vidět asi 6000 hvězd, které jsou jen málokdy dál, než jednotky tisíc světelných let (cca 10 milionů kilometrů v našem měřítku se Sluncem coby metrovou koulí).
Zajímavější než to co je vidět pouhým okem je ovšem to, co je vidět dalekohledem. Už malým triedrem lze vidět stovky tisíc hvězd, a v celé naší galaxii je pak neuvěřitelných cca 150 miliard (!) hvězd, vyplňující prostor disku o průměru kolem 100 tisíc světelných let. Velkou část těchto hvězd nelze vidět ani těmi největšími dalekohledy, protože jsou skryté za oblaky mezihvězdného prachu, halícími jádro galaxie. Naše Slunce je v tomto gigantickém systému mrňavá hvězdička, ztracená v mračnech jiných hvězd jednoho ze spirálních ramen naší Galaxie.
Jak si mohou křesťané myslet, že my lidé v tomto ohromném systému zabíráme jakkoliv významné místo? Že snad dokonce byl stvořen celý pro nás???
Když se za jasné podzimní noci zadíváme několik měsíčních úplňků nad prostřední hvězdu ze souhvězdí Andromedy, směrem ke Cassiopei, uvidíme, budeme-li mít štěstí, stěží viditelný, malý mlhavý obláček. Vědci dlouho netušili co je tento obláček zač, ani jak je daleko. V 17. století považoval Christian Hugens za dírku v obloze, skrze kterou jsou vidět prostory za oblohou. Edmund Halley se domníval, že jde o otvor, kterým k nám proniká světlo z Prvního dne, stvořené Bohem. Teprve na začátku 20. století bylo dokázáno, že tento mlhavý obláček je Galaxie, velmi podobná té naší. Obsahuje ještě více hvězd, než naše galaxie, cca 450 miliard. Od té doby byly podobných hvězdných ostrovů nalezeny pomocí velkých dalekohledů doslova miliony…
Vesmír je MNOHEM větší, než si kdokoliv z nás dokáže představit. Ač je tak obrovský, je při tom extrémně neútulný, nepředstavitelně pustý, mrazivý (kolem -269 stupňů celsia, neboli cca 3,5 Kelvina) a prázdný. Kdo si vůbec může myslet, že toto všechno stvořil Bůh PROTO, abychom se my lidé mohli pinožit na naší Zemičce menší než nejmenší kapička vody v oceánu, a abychom ho mohli uctívat a modlit se k němu? Kdo si vůbec může myslet, aby Bůh měl jakýkoliv zájem na tom, abychom ho my, kteří jsme menší než nic, milovali??? Kdo si může myslet, že by tento bůh mohl řešit, zda a kdo z nás půjde nebo nepůjde do nebe, koho potrestá a koho nepotrestá? Kdo si může myslet, že takový Bůh řeší, co a s kým děláme v posteli?
V roce 2003 provedli astronomové pozoruhodný experiment. Nechali Hubblův teleskop snímat po dobu několika dní oblast oblohy velkou asi 11 čtverečních úhlových minut (1/70 měsíce v úplňku). Obrázek, který tím vznikl, je znám jako Hubble Ultra Deep Field a je to podle mého názoru jedna z nejvíc fascinujících fotek všech dob. I na takto mrňavém kousíčku oblohy je rozlišitelných nejméně deset tisíc galaxií, z nichž každá obsahuje v průměru stovky miliard hvězd. Z toho lze snadno odvodit, že viditelná část Vesmíru obsahuje přinejmenším stovky miliard galaxií… Zde by se měl přemýšlivý čtenář asi zastavit, zavřít oči a zkusit si to představit.
Tento ohromný až děsivý Vesmír vznikl před 13,5 miliardami let. Křesťané věří, že Boží Syn byl na Zemi seslán před dvěma tisíci lety. Kdybychom dějiny Vesmíru vtěsnali do jednoho roku, tedy Vesmír by vznikl 1. Ledna, pak by Země a Slunce vznikly někdy ke konci srpna. Mnohobuněčný život by přišel na scénu v polovině prosince. Dinosauři vládnou Zemi 5 dní před Silvestrem, k rozvoji savců dojde 30. prosince před polednem. Moderní člověk se na scéně objeví cca 5,5 minuty před koncem roku, a 2,5 minuty před konce roku opustí Afriku a začne kolonizovat svět. Milující Ježíš, Syn Boží a Spasitel, přijde na Zemi 4,7 sekundy před Silvestrovskou půlnocí. (těch 4,7 sekundy trvá v našem měřítku oněch 2000 let, a právě těchto 2000 let tvoří dějiny Křesťanství). Vážně se někomu zdá, že tento způsob stvoření dává SMYSL?
Ježíš má být podle křesťanů Jednorozený Boží Syn. Pokud by v nás mělo ležet gró stvoření, proč by pak měl Bůh tvořit tak šíleně rozlehlý a nepředstavitelně velký Vesmír, plný stovek trilionů hvězd v miliardách galaxií? Pokud všechno je zde v zásadě kvůli nám, k čemu ta ohromná propast času před námi? Lze si vůbec představit větší domýšlivost, než tvrdit, že zrovna kvůli nám Bůh obětoval svého jednorozeného Syna, a že to celé měl od začátku TAKTO naplánováno?! Jak si lze vůbec myslet, že jsme-li my završením Stvoření, že by Bůh postupoval takto plýtvavě, a tvořil v tak nepředstavitelně nedosažitelných vzdálenostech od nás gigantické komplexy pustých světů, nemající k nám žádný vztah, a nemajících na nás žádný vliv?
Neumím si představit, co jiného mohou křesťané na tyto námitky odpovědět, než “ano, umím si to představit, protože cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Bohu nemůže nikdo rozumět.”.
Ponechme teď stranou úvahu o stavu mysli, které podobná “vysvětlení” přijdou uspokojivá, připomeňme článek z minulého týdne který jistě také ledacos vysvětluje, a uvědomme si, že mají-li pravdu ateisté, a osobní Bůh neexistuje, pak představa Vesmíru jak jsme ho dnes popsali, není ani absurdní, ani bláznivá, ani nesmyslná. Namísto toho je úžasná, závratná, omračující, točí se z ní hlava, a ty přemýšlivější z nás podněcuje k touze vědět, přemýšlet a poznávat.
Spitfire: Nejsem si ale jistý, zda se reakcí např. na tohle
http://magnus-error.blogspot.com/2011/03/velikost-vesmiru.html
má vůbec smysl zabývat. Nezdá se mi, že by se s mým článkem nějak protínala. Nezdá se mi, že by se pan Stodola jakkoliv vypořádal s argumenty, které jsem vznesl.
Nebo ještě jinak: nemám nejmenší problém s tím, aby měl pan Stodola v daném tématu poslední slovo, vypadá-li tak jak předvedl ve své odpovědi. Necítím prostě potřebu na to reagovat – vážený čtenář si jistě učiní závěr sám.
Problém, Michale, je v tom, že Protestant je kalvinista, který se řídí heslem: „Anything goes.“ Dokonce naznačil, že společně se Schweitzerem nepovažuje Krista za Boha. S takovým tekutým pískem nejde polemisovat.
Vážený autore, z článku jsem vyrozuměl, že Vy, kdybyste byl Bůh, tak byste to takhle nedělal, z čehož vyplývá, že Bůh neexistuje.
Nebo jsem něco nepochopil ?
Ne. Z toho nevyplývá že bůh neexistuje, ale vyplývá z toho, že pokud existuje, pak není osobní a nechová k NÁM žádné speciální city. Fakt je, že my ve Vesmíru nezaujímáme z hlediska polohy, ani z hlediska dějů ve Vesmíru probíhajících, ani z žádného jiného globálního hlediska naprosto žádné výjimečné postavení – a logický závěr je, že za těchto okolností nejsme výjimeční ani z hlediska případného Stvořitele.
A není to tak proto že “já být na místě boha, dělal bych to jinak”, ale prostě proto, že to je logická úvaha a logický závěr.
Ještě jinak: Hvězd ve Vesmíru je ještě mnohem víc, než zrnek písku na Sahaře. Vy křesťané věříte, že Bůh stvořil celou Saharu, a pak si vybral na těch milionech (!) kilometrů čtverečních jednu bezvýznamnou dunu, někde v ní jedno zrnko písku (naše Slunce), na něm označil mikroskopickou tečku (naše Země) a na obvodu té mikroskopické tečky (povrch Země) stvořil “cosi k obrazu svému”. K tomu “cosi” pak upřel svoji Lásku, svoje City, svoje Dobro, a zde posléze obětoval svého Syna. A téhle “nejpodstatnější a kruciálně důležité záležitosti”, věnoval méně než miliontinu času, který připadl na celou tuhle akci.
Přijde-li Vám to smysluplné, pak viz. článek o víře
to Michal:
…..I povrchní čtenář pozná, že Gn 1-11 („pradějiny” od stvoření světa po babylonskou věž) je samostatným literárním celkem, který je formou i stylem odlišný od praoteckých příběhů Gn 12nn. Pozornější pohled ukáže, že jde o celek vysoce propracovaný a žádnou část z něj nelze vytrhnout.
V interpretaci tohoto korpusu je mezi vykladači celkem shoda. Vznikl v babylonském zajetí, pracuje s mnoha prvky babylonské mytologie a teologicky se vyrovnává s faktem pádu Jeruzaléma a s babylonským zajetím.
Vyvrácení Jeruzaléma bylo pro Izrael těžkou ranou a nepochybně vyznělo jako porážka Hospodinova – tak se tehdy ideologicky interpretoval každý vojenský akt. Formálním potvrzením vítězství bylo rozboření chrámu, přesně tak, jak to Nebukadnesar provedl s chrámem jeruzalémským. Božstvo bez chrámu, bez kultu je podle tehdejších představ bezmocné. Hlavním úkolem pro Izrael tedy bylo: udržet víru v Hospodina, interpretovat skutečnost exilu.
Především: na obecnou představu o impotenci božstva bez chrámu se odpovídá: Hospodin je nad světem jako svrchovaný vládce, stvořitel. On není odkázán na chrám vystavěný lidmi, protože jeho chrámem je celý svět. A proto ho lze také kdekoliv uctívat – i v exilu mezi pohany. A pak je tam jasný osten proti babylonskému náboženství: nebeská světla, vody pod a nad klenbou atd., to nejsou bohové ani sídla bohů, ale stvoření plně podřízené Hospodinu, služebníci Hospodinovi. Proto ten zájem o přírodu a „kosmologii”, který je jinak v celém biblickém kánonu naprosto ojedinělý. Ten polemický hrot jde tak daleko, že text Gn 1 („první zpráva o stvoření”) je doslova parodií babylonského mýtu o stvoření světa, eposu Enuma eliš.
V něm je stvoření líčeno jako boj mezi hlavním babylonským bohem Mardukem a jeho spojenci na jedné straně a vodní příšerou Tiámat, ztělesněním chaosu, a jejími spojenci na druhé straně. Aby mohl Marduk dát světu řád, musí se nejdřív urputně poprat. Průběh boje a jeho zvraty jsou vylíčeny s epickou šíří. Marduk pak Tiámat rozsekne na dva kusy, z jedné půlky udělá nebe, z druhé zemi. Vody, sídlo chaosu, spoutá v podsvětí a v moři. Vyprávění v Gn si od babylonského mýtu vypůjčuje kosmologický inventář. Ale jinak ho obrací na hlavu. Žádný boj, jen svrchované slovo. Hospodin řekně – a ono se stane. Čímž jako by se říkalo: Náš Bůh, Hospodin, to není žádný upocený rváč Marduk, který je nadto závislý na vašich obětech. To, že jste zničili Jeruzalém, není slabostí Hospodinovou, ale je to jeho soud nad námi, nad Izraelem. On je nad věcí a ještě přijde ke slovu, on nás zase vysvobodí.
Gn 1 je skutečně parodií babylonské předlohy. Klidně to lze řící takto natvrdo – v rámci onoho literárního celku Gn 1–11 to totiž není jen zde. Naprosto otevřený výsměch zazní třeba v Gn 6,4: Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. Což naráží na příběhy o polobožských héroích, od kterých odvozovaly svůj původ královské dynastie (nejen v Babylonu). Nebo „vysvětlení” jména Babylonu v Gn 11,1–9: I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali. … I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. … Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi. To je výsměch pýše Babyloňanů na babylonský chrám — střed světa, symbol babylonské světovlády. Hospodin musí sestoupit, aby si té věže vůbec všiml. V babylonštině znělo jméno Babylonu Báb-ili, čili Brána bohů. A z brány bohů je zde udělán Bábel – Blábolov (je tu slovní hříčka s hebr. slovesem b-l-l, blábolit).
To je – řekněmě – vnější vrstva onoho literárního celku. Vnitřní, teologická vrstva jde hlouběji. Ta reflektuje, proč Izrael zkrachoval v Zemi zaslíbené. Mezi starozákonníky vládne konsensus, že většina látek Starého zákona prošla právě v exilu dalekosáhlou (tzv. deuteronomistickou) redakcí, která je sledovatelná literárně i teologicky. Starší látky jsou zpracovány tak, aby dějiny Izraele byly napnuty mezi vyvedením z Egypta (které je chápáno jako stvoření Izraele), darem Země zaslíbené, přes nevěrnost lidu až k soudu, odnětí země a exilu, který je trestem za nevěrnost a příležitostí k očistě. A totéž vyznění má i cyklus Gn 1-11.
Na počátku je stvoření – nastolení řádu. Bůh se představuje jako tvůrce a garant řádu. Pak přichází vytvoření vztahu – o tom je příběh o zahradě Boží Eden a o lidech v ní. Leč následuje porušení vztahu (lidé chtějí být jako bohové – Gn 3), což vede k vyhnání z ráje, k bratrovraždě (Kain a Ábel) a vrcholí v Lámechově písni (Gn 4,23n), která je apoteózou pomsty a sobectví. Zhroucení vztahu pak vede ke zhroucení řádu (příběh o potopě), čímž se kruh uzavírá. A to je obrazem a vysvětlením ztráty Zaslíbené země a exilu. Stvoření Izraele – to je vyvedení z Egypta a dar Země, nastolení řádu, vnějších podmínek pro existenci Izraele. Dar zákona na Sinaji – to je nastolení vztahu. Pak ale následuje porušení vztahu: pohanská nevěrnost Izraele, nedodržování zákona, utiskování sirotků a vdov (srv. sociální náboj prorockých kázání). A to vede ke zhroucení řádu, čili odnětí Země a rozptýlení lidu v Babylonii. A celý cyklus končí stavbou věže a rozptýlením lidstva. To, co se stalo s Izraelem a jeho Zaslíbenou zemí, se zde aplikuje na celý svět a lidstvo.
Jde tedy o mytologický materiál, byť přepracovaný a náležitě parodovaný. Nechci se pouštět do hermeneutických úvah o mytologii, archetypech a typologii. Je ale zřetelné, že prvotní smysl „stvořitelských kapitol” není nějaké vysvětlení vzniku světa a jeho struktur. Do této polohy se jeho vnímání dostalo až o dvě staletí později pod vlivem helenistické kultury.
Pro naše chápání je ovšem podstatné, jak text figuruje v celku biblického kánonu, tedy v nejširších souvislostech. Jakkoliv jde o literárně víceméně samostatný korpus, musíme zohlednit jeho začlenění coby prologu k příběhům Izraele, k příběhům vyvolení a spásy. Že byl v této souvislosti skutečně čten a chápán (než se vlivem helenismu osamostatnil a jaksi „zatuhl” do pseudohistorie), dosvědčuje např. Ž 136. V něm najdete stvoření podle Gn 1 převyprávěné, ovšem plynule dovedené přes vysvobození z Egypta až k daru Země zaslíbené – s refrénem „Boží milosrdenství je věčné”. Tento žalm krásně a neproblematicky ukazuje, jak se stvořitelským textem správně zacházet v jeho vlastní intenci. Pokud ho z této souvislosti vytrhneme, vznikne nesmyslný artefakt, který bude zbytečně vytvářet umělé problémy, třeba problém s evolucí……
Pojem stvoření v biblických souvislostech
Jan Moravec
Akademie věd ČR, Praha, 18. května 2006
téma diskuse: “Evoluce nebo stvoření?”
Universum 4/2006, 28-30
to Michal:
ještě něco podobného z katolické strany:
http://karmelitanske-nakladatelstvi.cz/koutek.php?sel_kat=3&sel_id=143
Pěkně vysvětleno, proč staří Izraelci napsali první kapitoly Genesis tak jak je napsali (ačkoliv některé pasáže se mi tam nezdají věrohodné, např. to o synech božských a dcerách lidských mi vůbec nepřijde jako parodie, a už vůbec ne očividná – ale to je vedlejší).
Klíčové ale je, kde je ta inspirace Bohem!!! Ateisté přece nemají naprosto žádný problém s vysvětlením proč a jak co sepsali staří Izraelci – ale my se zde bavíme o tom, že ty jejich spisky nemají původ v Boží mysli! O tohle tu přece jde!
Tak dlouhý text jste sepsal, Protestante, a přitom k tématu naší diskuze (tedy zda a jak je Bible inspirovaná Bohem, a proč Bůh inspiroval kapitoly o stvoření zrovna tak jak je čteme, a ne jinak) to nepřineslo vůbec nic.
Ještě jednou: Vy jste mi zdůvodnil, jak je třeba chápat první kapitoly Genesis, pokud je psali Staří Izraelci a reflektovali jimi jejich tehdejší svět. Super, já tohle vysvětlení beru všemi deseti. Vzpomeňte si na ně prosím, až budete příště citovat z Bible a vydávat ji za inspirovanou Bohem.
tu inspiraci máte popsánu v Hellerových skriptech:
….Novodobá představa o inspiraci
Teprve v nedávné době, tedy ve 20. stol., objevilo další bádání, jednak liturgický původ a jednak nově svědecký záměr Písma. Na mnoha místech, kterým se dříve nerozumělo, jde o přímou polemiku s dobovými náboženskými představami, celé Písmo je tedy svědectvím z víry a k víře. Z toho vyplývá, že podstatou inspirace je podmanění všeho (ať to pochází z historie, mythologie nebo odjinud) svědeckému poslání, všechno je přeformulováno tak, aby to svědčilo o Bohu a jeho díle a tak vedlo člověka k víře a poslušnosti. Lze tedy říci, že základní záměr Písma je svědectví o Hospodinově svrchovanosti, která se projevuje nepodmíněným slitováním.
Do této souvislosti patří i vztah Písma a Slova. Písmo je nástrojem Slova, nikoli nalezištěm. Není to tedy člověk, který na základě svých schopností a své píle v Písmu slovo nachází, nýbrž naopak je to sám Bůh, který si Písma užívá, aby jím člověka oslovil, kdy a jak ráčí (reformační: Ubi et quando visum est Deo). Boží slovo je tedy za biblí, bible se stává Slovem (oslovením), když Bůh dá Ducha.
Lidská a božská stránka Písma je obdobou dvojí přirozenosti Kristovy: Lidská stránka záleží v tom, že Písmo napsali (a zároveň také přeložili a vytiskli) lidé, proto je jeho lidská stránka viditelná, zkoumatelná, vystavená kritice. Je možno ji odmítnout, jako mnozí odmítli a odmítají Krista. Božská stránka Písma záleží v tom, že je to soubor mnoha vyznání víry, kterou probudil v lidech – vyznavačích Duch svatý a ze zkušenosti církve po mnoho staletí víme, že Bůh si tohoto svědectví užívá k tomu, aby jím svůj lid a tedy i nás nově oslovoval. Tato “božská” stránka je ovšem ověřitelná jen ve víře, nelze ji z lidské strany doložit a dokázat. Proto se ovšem také o bibli nemusíme bát, je-li totiž opravdu Božím nástrojem. Pak žádné lidské stanovisko a odmítání nezabrání Bohu, aby si ji i nadále užíval, jak ráčí…..
Protestante, točíme se v kruhu. Přesně na tuhle pasáž jsem přece už regoval článkem. Stačí, když mi teď ocitujete, kde jste se vyrovnal s argumenty v tom článku. Stačí odkaz.
……Bible sama o sobě není slovem Božím. … Nejvýstižnější vyjádření vztahu Slova Božího k Písmu najdeme patrně u prvního starozákoníka evangelické bohoslovecké fakulty S. C. Daňka. Daněk říká: “Písmo není Slovo Boží … Slovo Boží není ani v něm. Slovo Boží je za Písmem … Písmo se Božím slovem teprve stává … Verbum fit.” ……
…..Jedině Duch způsobuje, že slyšíme Písmo kriticky a správně. Proto je i dnes velice důležité, abychom jako křesťané rozlišovali mezi Evangeliem a Biblí. O Bibli nemůžeme bojovat tak, jako by to byla posvátná relikvie nebo kniha věštebná (kde ji otevřeme, tam promluví – to by bylo na úrovni věštění z jater). Mezi Biblí a námi je několik tisíc let; nemůže tedy Bible mluvit přímo, v jakémsi posvátném mechanismu do naší přítomnosti. To bychom činili z Bible předmět pověrečného uctívání a Boha bychom docela pohansky nutili, aby promluvil, kde my chceme. Zjevení nezaručují desky Bible. Nevěříme jako mohamedáni v knihu, i kdyby tou knihou byla sama Bible. Slovo Boží není předmět, kterým bychom mohli disponovat. Není to nějaké neutrální nebeské “to”, které by k nám neprostředkovaně všude z Písma promlouvalo. Bible jako taková je dějinný dokument, z něhož můžeme slyšet, jak probíhal rozhovor svědků a jak znělo kázání o víře a poslušnosti – před tisíciletími. Proto musíme s Lutherem položit důraz na “ústní evangelium”, k němuž nedílně patří živé kázání evangelia dnes. Jinak bychom evangeliu rozuměli doketicky. (Doketismus učil, že Kristus byl jen zdánlivě člověkem. Tak i v aplikaci na Písmo bychom lidskost Písma zlehčili, vyprázdnili; tím bychom “gnostikovali” i “božskost” Písma.) Žádný dokéta nechápal kříž Kristův. Dokéti dělali z víry pozici “to a to držíme za pravé”, z církve udělali hrstku zbožných, kteří vlastní pravdu.
Podobně se vyslovil jasnozřivý německý novozákoník Willi Marxen, který říká, že normou naší víry není kánon, nýbrž Ježíš – ovšemže dosvědčený Novým zákonem. Ježíš je tou “věcí”, o niž jde v Novém zákoně. Nevěříme, říká Marxen, na Bibli, na Nový zákon – nýbrž v Ježíše – tj. orientujeme se na něho a jím. Svědectví o Ježíšovi jsou různá, jsou to různé důrazy, je i napětí mezi jednotlivými svědectvími, ale všechna svědectví se točí kolem Ježíše. (W. Marxen, Das Neue Testament als Buch der Kirche, Gütersloh 1966) Víra v Bibli jako takovou může být modlářstvím; modlářstvím velmi subtilním, protože jakoby zbožným; modlářstvím pohodlnosti, hrubého zpředmětnění víry; modlářstvím a zjednodušením našeho vztahu k Bohu, laciným směšováním nesourodého……
http://www.volny.cz/gabriel.fiala/balaban-pismo_a_bozi_slovo.htm
to Michal:
Točíme, protoře i po tomto článku se stále ptáte “tedy zda a jak je Bible inspirovaná Bohem”. Tak se nedivte. 🙂
Já myslím že k tomuto by se spíš měli vyjádřit ostatní křesťané, protože s TÍMTO pohledem, budete, Protestante, hádám dosti osamocen 🙂
To co vy tu prezentujete, to je “vaše křesťanství”, které je ovšem velmi odlišné od toho, co chápe pod křesťanstvím drtivá většina věřících. I s tím vaším pojetím lze samozřejmě polemizovat – ale to je už diskuze jen s vámi, nikoliv o tom, zda je či není pravdivé náboženství, kterému všichni kromě vás říkají křesťanství…
Protestant cituje pasáž, se kterou tím vyjadřuje souhlas: Bible sama o sobě není slovem Božím. …
Já myslím, že za prvé bychom si tento závěr měli velice dobře zapamatovat – a tuto část diskuze tím myslím můžeme uzavřít 🙂
Jen se vrátím k tomu vašemu odhadu počtu křesťanů. kteří uvažují podobně.
Jak jsem ukázal v některém ze svých příspěvků, tak názor bratrů katolíků se od toho našeho příliš neliší, anglikáni s tím také nemají problém, takže podle mého odhadu minimálně 80% křesťanů s takovým pojetím nemá problém.
Kruciš já snad udělám anketu! 🙂
Dobrý nápad. Ale jak získat reprezentativní vzorek. To by chtělo i nějaký jižní baptisty, pravoslavné a nějakého starokatolíka 🙂
Resolved QuestionShow me another »
What percentage of christians are fundamentalist?
3 weeks ago Report Abuse
Best Answer – Chosen by Asker
Surprisingly few, considering the amount of noise they make. I believe it’s about 2 percent. Not surprising when you consider there are 1.2 billion Catholics and millions of European and Antipodean Protestants who accept evolution etc.
http://answers.yahoo.com/question/index?qid=20110218014158AAkTakr
Protestante podle mě to dost zásadně podceňujete. Jako, věří-li jen v USA cca 40% lidí mladozemnímu kreacionismu (výzkumy se liší, někteří mluví až o 50%!) tak to máte 308*0,4 = 123 milonů už docela extrémních fundamentalistů jen v USA. A tohle hnutí je docela silné i ve Velké Británii, za Tonnyho Blaira tam dokonce založili státem financovanou církevní školu kde se vyučuje doslovná pravdivost Bible (a tedy i mladozemní kreacionismus)… v Polsku jsou mladozemní kreacionisté taky slyšet docela silně, vemte si prof. Macieje Giertycha…
A teď uvažte, že mladozemní kreacionismus je dost extrém, zdaleka ne každý fundamentalista je mladozemní kreacionista. Čili podle mě ty 2% jsou ale hrubě podceněná.
A ono i v Česku jsou mladozemní kreacionisté slyšet a publikují na seriózních křesťanských webech – copak třeba christnet.cz je web nějakých fundamentalistů?
http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=2644
Autor toho článku o sobě přitom píše “Autor je chemik a bývalý primátor Hradce Králové.”, tedy jistě ne bezvýznamná osoba.
to Michal:
Na žádných číslech netrvám. Zkuste najít lepší data.
Ale nevěřím, že to bude výrazně více jako ty 2 %