Podle Bible byl člověk stvořen “k obrazu Božímu”. Bůh člověku věnuje speciální pozornost, Člověk je dokonce předmětem Boží lásky. Tomu odpovídá i biblická kosmologie: Propastná tůň, na ní plochá Země, a nad tím celým Nebeská klenba co by místo pro Boha. Slunce, Měsíc a hvězdy jsou světla na nebeské klenbě, určená k poskytování znamení (pravděpodobně v souvislosti s astrologií), a měření dnů, měsíců a let. Všechno je to stvořeno pro člověka, který je vyvrcholením a završením Božího Stvoření.

Tato představa “malého Vesmíru”, “uzpůsobeného pro Člověka”, dává z teologického hlediska hezky smysl. Žel, skutečnost je dramaticky jiná.

Hvězdy nejsou malá světélka na Nebeské klenbě, určená k poskytování znamení lidem, a k tomu aby byla noc zajímavější. Ani Slunce není pouhé světlo na nebeské klenbě, ale je to ohromná koule žhavého plazmatu, milionkrát (!) těžší a 330 tisíc krát větší než Země, která kolem něj obíhá. Kdyby Slunce byla metrová koule, pak Země bude obíhat cca 150 metrů daleko od ní, a nebude větší než třešeň. Nejbližší hvězda (Proxima Centauri) bude v tomto měřítku neuvěřitelných 40 tisíc kilometrů daleko! A mezi tím jen černočerné mrazivé pusto a prázdno. Každá z tisíců hvězdiček viditelných na černé noční obloze, je podobně ztracena v černém mrazivém prázdnu a mezi tím desítky tisíc kilometrů ničeho.

Máme-li ostříží zrak, pak za jasné bezměsíčné noci, na nebi neznečištěném světelným smogem, lze vidět asi 3000 hvězd. Přibližně stejný počet hvězd je vidět i z opačné polokoule, tedy na celé obloze je za ideálních podmínek pouhým okem vidět asi 6000 hvězd, které jsou jen málokdy dál, než jednotky tisíc světelných let (cca 10 milionů kilometrů v našem měřítku se Sluncem coby metrovou koulí).

Zajímavější než to co je vidět pouhým okem je ovšem to, co je vidět dalekohledem. Už malým triedrem lze vidět stovky tisíc hvězd, a v celé naší galaxii je pak neuvěřitelných cca 150 miliard (!) hvězd, vyplňující prostor disku o průměru kolem 100 tisíc světelných let. Velkou část těchto hvězd nelze vidět ani těmi největšími dalekohledy, protože jsou skryté za oblaky mezihvězdného prachu, halícími jádro galaxie. Naše Slunce je v tomto gigantickém systému mrňavá hvězdička, ztracená v mračnech jiných hvězd jednoho ze spirálních ramen naší Galaxie.

Jak si mohou křesťané myslet, že my lidé v tomto ohromném systému zabíráme jakkoliv významné místo? Že snad dokonce byl stvořen celý pro nás???

Když se za jasné podzimní noci zadíváme několik měsíčních úplňků nad prostřední hvězdu ze souhvězdí Andromedy, směrem ke Cassiopei, uvidíme, budeme-li mít štěstí, stěží viditelný, malý mlhavý obláček. Vědci dlouho netušili co je tento obláček zač, ani jak je daleko. V 17. století považoval Christian Hugens za dírku v obloze, skrze kterou jsou vidět prostory za oblohou. Edmund Halley se domníval, že jde o otvor, kterým k nám proniká světlo z Prvního dne, stvořené Bohem. Teprve na začátku 20. století bylo dokázáno, že tento mlhavý obláček je Galaxie, velmi podobná té naší. Obsahuje ještě více hvězd, než naše galaxie, cca 450 miliard. Od té doby byly podobných hvězdných ostrovů nalezeny pomocí velkých dalekohledů doslova miliony…

Vesmír je MNOHEM větší, než si kdokoliv z nás dokáže představit. Ač je tak obrovský, je při tom extrémně neútulný, nepředstavitelně pustý, mrazivý (kolem -269 stupňů celsia, neboli cca 3,5 Kelvina) a prázdný. Kdo si vůbec může myslet, že toto všechno stvořil Bůh PROTO, abychom se my lidé mohli pinožit na naší Zemičce menší než nejmenší kapička vody v oceánu, a abychom ho mohli uctívat a modlit se k němu? Kdo si vůbec může myslet, aby Bůh měl jakýkoliv zájem na tom, abychom ho my, kteří jsme menší než nic, milovali??? Kdo si může myslet, že by tento bůh mohl řešit, zda a kdo z nás půjde nebo nepůjde do nebe, koho potrestá a koho nepotrestá? Kdo si může myslet, že takový Bůh řeší, co a s kým děláme v posteli?

V roce 2003 provedli astronomové pozoruhodný experiment. Nechali Hubblův teleskop snímat po dobu několika dní oblast oblohy velkou asi 11 čtverečních úhlových minut (1/70 měsíce v úplňku). Obrázek, který tím vznikl, je znám jako Hubble Ultra Deep Field a je to podle mého názoru jedna z nejvíc fascinujících fotek všech dob. I na takto mrňavém kousíčku oblohy je rozlišitelných nejméně deset tisíc galaxií, z nichž každá obsahuje v průměru stovky miliard hvězd. Z toho lze snadno odvodit, že viditelná část Vesmíru obsahuje přinejmenším stovky miliard galaxií… Zde by se měl přemýšlivý čtenář asi zastavit, zavřít oči a zkusit si to představit.

Tento ohromný až děsivý Vesmír vznikl před 13,5 miliardami let. Křesťané věří, že Boží Syn byl na Zemi seslán před dvěma tisíci lety. Kdybychom dějiny Vesmíru vtěsnali do jednoho roku, tedy Vesmír by vznikl 1. Ledna, pak by Země a Slunce vznikly někdy ke konci srpna. Mnohobuněčný život by přišel na scénu v polovině prosince. Dinosauři vládnou Zemi 5 dní před Silvestrem, k rozvoji savců dojde 30. prosince před polednem. Moderní člověk se na scéně objeví cca 5,5 minuty před koncem roku, a 2,5 minuty před konce roku opustí Afriku a začne kolonizovat svět. Milující Ježíš, Syn Boží a Spasitel, přijde na Zemi 4,7 sekundy před Silvestrovskou půlnocí. (těch 4,7 sekundy trvá v našem měřítku oněch 2000 let, a právě těchto 2000 let tvoří dějiny Křesťanství). Vážně se někomu zdá, že tento způsob stvoření dává SMYSL?

Ježíš má být podle křesťanů Jednorozený Boží Syn. Pokud by v nás mělo ležet gró stvoření, proč by pak měl Bůh tvořit tak šíleně rozlehlý a nepředstavitelně velký Vesmír, plný stovek trilionů hvězd v miliardách galaxií? Pokud všechno je zde v zásadě kvůli nám, k čemu ta ohromná propast času před námi? Lze si vůbec představit větší domýšlivost, než tvrdit, že zrovna kvůli nám Bůh obětoval svého jednorozeného Syna, a že to celé měl od začátku TAKTO naplánováno?! Jak si lze vůbec myslet, že jsme-li my završením Stvoření, že by Bůh postupoval takto plýtvavě, a tvořil v tak nepředstavitelně nedosažitelných vzdálenostech od nás gigantické komplexy pustých světů, nemající k nám žádný vztah, a nemajících na nás žádný vliv?

Neumím si představit, co jiného mohou křesťané na tyto námitky odpovědět, než “ano, umím si to představit, protože cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Bohu nemůže nikdo rozumět.”.

Ponechme teď stranou úvahu o stavu mysli, které podobná “vysvětlení” přijdou uspokojivá, připomeňme článek z minulého týdne který jistě také ledacos vysvětluje, a uvědomme si, že mají-li pravdu ateisté, a osobní Bůh neexistuje, pak představa Vesmíru jak jsme ho dnes popsali, není ani absurdní, ani bláznivá, ani nesmyslná. Namísto toho je úžasná, závratná, omračující, točí se z ní hlava, a ty přemýšlivější z nás podněcuje k touze vědět, přemýšlet a poznávat.