Křesťané věří, že jejich bohu na každém člověku záleží, cítí k němu lásku, a touží aby tato láska byla opětována. Bůh má být navíc dobrý, všemohoucí a vševědoucí.
Pokud tedy Bůh člověka miluje, a člověk, věřící křesťan, Boží lásku opětuje, je takováto opětovaná láska Bohu bezpochyby milá. Pokud se takový člověk dostane do obtížné životní situace, kterou nemůže sám zvládnout, a v modlitbě prosí svého Boha o pomoc, dalo by se asi očekávat, že pokud by Bůh opravdu měl vlastnosti, které mu křesťané připisují, pak by takovému člověku pomohl.
Uvažme jen, jak se zachová obyčejný člověk s jen trochu slušnou povahou, pokud ho někdo v evidentně obtížné situaci prosí o pomoc, a je v moci toho slušného mu tuto pomoc poskytnout! Jistě to udělá. Bůh je navíc jistě “víc dobrý” než libovolný člověk – můžeme tedy předpokládat, že by pomohl o to spíš, pokud by ovšem existoval.
Uvažme dále, že ta osoba, která prosí o pomoc, je Boha milující, a Bohem milovaná! Představa, že bychom my lidé ignorovali prosbu o pomoc milované osoby, která tuto pomoc zjevně naléhavě potřebuje, dostala se do obtížné situace nikoliv svým přičiněním, a my jí tu pomoc můžeme poskytnout, je asi prakticky nemyslitelná.
Za těchto okolností je pochopitelné, že křesťané věří tomu, že modlitby opravdu fungují. Modlí se k bohu pravidelně a běžně, věří tomu že Bůh jejich modlitbám naslouchá.
I Bible se k modlitbám vyjadřuje, vyjadřuje se k nim na mnoha místech, a naprosto jednoznačně. Evangelisté citují Ježíše, jak zcela logicky a v souladu s předchozími odstavci nedvojsmyslně prohlašuje:
“Věřte, že všechno, o co při modlitbě prosíte, jste dostali, a budete to mít.” (Marek 11:24).
Amen, říkám vám, když budete mít víru a nebudete pochybovat, nejenže budete moci tohle udělat fíkovníku, ale i kdybyste řekli této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře!‘ stane se to. Když budete věřit, dostanete, o cokoli v modlitbě požádáte. (Matouš 21:21)
Dále viz. např. Matouš 7:7, Jakub 5:15-16, Matouš 17:20, Matouš 18:19, Jan 14:12-14, Matouš 21:21, Marek 9:23, Lukáš 1:37, a na mnoha dalších místech.
Jenže modlitby nefungují. Vůbec.
Byla provedena celá řada studií, které zkoumaly vliv jak přímých modliteb (pacientů sami za sebe), tak i “přímluvných” modliteb. Viz. např. zde. Citujme:
One of the most scientifically rigorous studies yet, published earlier this month, found that the prayers of a distant congregation did not reduce the major complications or death rate in patients hospitalized for heart treatments.
a
A review of 17 past studies of “distant healing,” published in 2003 by a British researcher, found no significant effect for prayer or other healing methods.
V článku na livescience se dokonce píše:
In the largest study of its kind, researchers found that having people pray for heart bypass surgery patients had no effect on their recovery. In fact, patients who knew they were being prayed for had a slightly higher rate of complications.
Přes značnou snahu křesťanů zejména v USA, štědře finančně podporovanou, neexistuje ANI JEDINÁ peer-reviewed studie, která by prokazovala signifikantní vliv modliteb.
Ukažme si na konkrétním příkladu, co znamená statisticky signifikantní. Řekněme např. že při určitém konkrétním druhu rakoviny se uzdraví 60% pacientů. Statistika říká, že v takovém případě se s pravděpodobností 95% uzdraví víc než 570 a méně než 630 pacientů. Současně z toho plyne, že v průměru jedna z 20 studií by měla zjistit uzdravený počet pacientů, který by nespadal do tohoto intervalu. Výše zmíněné metastudie potvrzují v principu přesně toto.
Uvažme, že by stačilo, kdyby se místo docela běžných řekněme 620 pacientů jich ve skupině věřících uzdravilo třeba 650 – a už by to byl statisticky mimořádně významný výsledek! Pravděpodobnost, že by k němu došlo náhodou, je pouhých 0,06%! Žel, nic podobného se neděje. Vše funguje přesně v intencích chladné matematické statistiky.
Poznamenejme ještě, že existují nemoci, ze kterých se neuzdraví nikdy nikdo (např. amputovaná končetina, Downův syndrom, pravděpodobně i cukrovka, a mnoho dalších). Nepřekvapivě – v těchto případech se NIKDY neuzdraví ani věřící člověk, a může se modlit a prosit Boha jak chce – ačkoliv v moci Boha by JISTĚ bylo, aby nechal člověku amputovanou končetinu dorůst, nebo třeba aby způsobil vymizení Downova syndromu dítěti nešťastné a zlomené matky, která ho prosí o pomoc…
Podívejme se nyní na některé argumenty věřících, kterými se snaží výše uvedená fakta vysvětlit.
1) snad nejčastější přístup je popření výše uvedených faktů. Modlitby prostě fungují a tečka, a nějaké studie si mohou tvrdit co chtějí.
2) argumentace osobním příkladem. “Já jsem věřící, a já jsem se z té a z té nemoci uzdravil, což dokazuje že modlitby fungují”. Takoví věřící často odmítají vzít na vědomí, že ze zcela stejné nemoci se prostě v určitém procentu případů lidé uzdravují obecně, bez ohledu na svou víru. Odmítají vzít na vědomí, že z takového pozorování prostě nelze korektní závěr učinit.
3) někteří věřící říkají, že “Bůh se nechce nechat zkoumat”. Jenže prokázání účinku modliteb přece by přece nebylo zkoumáním Boha. Pokud by taková úvaha měla platit, pak bychom mohli analogicky vyvodit, že je-li celý svět Božím stvořením, pak zkoumání světa je zkoumání Božího díla, tedy analogicky s předchozím zkoumáním Boha. A protože Boha zkoumat nelze, nemělo by jít ani zkoumat zákonitosti ve světě. Jenže zákonitosti ve světě zkoumat lze – tedy se stala asi někde chyba.
Kromě toho Ježíš říká v Janovi 14:13 “O cokoli poprosíte v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu.” Z toho přímo plyne, že Bůh CHCE konat skutky, které lidi pak mohou vidět (např. prokazatelně uzdravovat skrze modlitby) aby tak byla ukázána jeho sláva. Obdobně i ve Starém zákoně Bůh s lidmi běžně komunikuje, a koná různé skutky právě proto aby ukázal svoji moc a slávu.
4) “Bůh není automat”, aby jaksi “automaticky reagoval” na modlitbu. Toto je opět argument, který nedává příliš smysl. Nikdo přece nechce, aby Bůh reagoval “automaticky”. Člověk přece také není automat, a přesto, je-li “dobrý”, a prosí-li ho o pomoc někdo kdo je evidentně v nouzi, a je-li to v jeho moci, pak jistě pomůže. Navíc, nikdo neříká že by Bůh měl pomáhat VŽDY. My však pozorujeme, že prosit Boha o pomoc v nouzi funguje naprosto stejně, jako ho neprosit o nic, nevěřit v něj a spoléhat se sám na sebe a na světské prostředky. Takováto absolutní ignorace Boha proseb věřících o pomoc jistě není ani zdaleka jedinou alternativou absurdní fráze “reagovat na modlitby jako automat”.
5) “snad si nemyslíte, že by Boha mohlo jít dokázat”. No upřímně – přesně to si myslím. Proč by Boha nemohlo jít dokázat, pokud by existoval? Jistě že by ho MOHLO jít dokázat, koneckonců Bible ani v nejmenším nikde neříká, že by snad Bůh měl bránit tomu, aby člověk získal jistotu že On existuje. Není ani žádný důvod, proč by něco podobného Bůh měl chtít! Ostatně, řada církevních učenců se o důkaz Boží existence více či méně úspěšně pokoušela, viz. např. Tomáš Akvinský.
Křesťané si zde dělají zásluhu ze své prohry. Nic ve světě nenasvědčuje tomu, že Bůh existuje, naopak: celý svět se chová právě tak, jako by žádný Bůh neexistoval. Věty typu “snad si nemyslíte, že by o sobě Bůh mohl dát vědět” jsou jen celkem hloupoučkým pokusem, jak bagatelizovat krajně nepříjemný fakt totální absence skutečností, nasvědčujících existenci Boha.
6) standardní odpověď “celé je to nesmysl, vůbec ničemu nerozumíte, nic jste nepochopil”.
Na závěr, jako obvykle, poznamenejme, že nefunkčnost modliteb je v naprostém souladu s ateistickou pozicí, že totiž Bůh neexistuje. Neexistuje-li Bůh, pak není důvod aby fungovaly modlitby – a přesně toto i pozorujeme.
Především jde o to, co křesťané myslí slovem modlitba. Obávám se, že v tomto směru se budou vzájemně rozcházet – stejně jako téměř ve všem, co vyznávají.
Máte pravdu. Pak by ale bylo potřeba říci modlitbu kterých křesťanů máte na mysli. Pokud myslíte modlitby jako peníze vložené do automatu na káv s očekáváním, že po stisknutí tlačítka musí vypadnout kelímek s kafem, pak s vámi musím souhlasit. Ale to by ani ateistům nemělo připadat divné. Degradovat Boha na takový automat by přece bylo směšné.
Souhlasím, směšné by to bylo, ale jak jsem měl možnost slyšet a číst,vesměs všechny modlitby obsahují alespoň částečně žádost o Boží zásah ve prospěch toho,kdo se modlí nebo ve prospěch třetí osoby. Byť tedy asi křesťané nepovažují Boha za automat na splněná přání, stejně doufají, že by to tak mohlo zafungovat.
Michal: Obávám se, že Protestantem citovaný text předmět mého článku úspěšně neřeší.
Zařazením citovaného textu do bodu 4 Vašeho hodnocení si diskusi velmi ulehčujete. Trochu mě to osvětluje Vaši zálibu ve statistikách. Ty ovšem také velmi zjednodušují a zdaleka nepostihují objektivní realitu. Nabízím jiný (pomocný) přístup ke zjišťování “pravdy”. Osobní příběhy. Když jsem si přečetl knihu Hansi od Anna Maria Hirschmann, dozvěděl jsem se o manipulaci Hitlera s Němci víc, než ze všech hodin dějepisu, stejně tak z osobních příběhů lidí, kteří prošli Oswětimí víc o Holocaustu než ze statistik, kolik odkud a kdy Židů tam bylo zavražděno.
Osobních svědectví lidí, kterým modlitba (tj. komunikace s Bohem, to co Vy považujete za modlitbu je jen její část) zásadně proměnila život je nepřeberné množství, včetně zázračných fyzických uzdravení. Divím se, že při své systematičnosti jste na žádné nenarazil.
Michal: My však pozorujeme, že prosit Boha o pomoc v nouzi funguje naprosto stejně, jako ho neprosit o nic, nevěřit v něj a spoléhat se sám na sebe a na světské prostředky.
Pozorujete špatně, já mám jinou zkušenost
Tito lidé také pozorují něco jiného
http://www.youtube.com/watch?v=47gxeLnyTMs&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=isysEB5U8zo&feature=related
“………….Ale proč se tedy vůbec modlíme, jestliže Bůh nejlépe ví, co potřebujeme a chce nám to dát? Naši modlitby nejsou důležité jen proto, aby se Pán Bůh dozvěděl, co nám schází. Jsou stejně důležité i pro nás. V modlitbě si člověk ujasní a uvědomí, na čem mu záleží, co potřebuje a jak je to ve srovnání s potřebami druhých lidí důležité. Tak jako lidé o svých starostech a radostech potřebují mluvit s druhými lidmi, potřebujeme o nich mluvit i s Bohem. Když o svém životě mluvíme s Bohem, je to jediná chvíle, kdy můžeme být zcela pravdiví a otevření. V modlitbě nemá smysl cokoli skrývat či předstírat, neboť Bůh o nás všechno ví. A právě to činí modlitbu jedinečnou a nenahraditelnou. V modlitbě člověk poznává sám sebe a uvědomuje si i své místo ve světě. Naše soběstřednost se v modlitbě hroutí a mnohé naše potřeby se ukazují být méně důležité a nutné.
Obvyklá představa o modlitbě říká, že je to pokus, jak na Pánu Bohu něčeho dosáhnout a změnit jeho vůli. Křesťan však neusiluje o změnu Boží vůle, ale učí se v modlitbě Boží vůli poznat a přijmout za svou. Právě v tom se projevuje naše důvěra k Bohu, že víc dáme na jeho slovo než na své vlastní představy a touhy. Křesťan předkládá Bohu své potřeby, naděje a očekávání a současně si před Boží tváří uvědomuje, co mu Bůh splnit chce a čeho se jako křesťané musíme vzdát. V modlitbě se tak člověk učí vzdávat svého sobectví, hněvu, touhy po pomstě a postupně nachází cestu, po které jej chce Bůh vézt. V tomto smyslu je modlitba boj. Ne však s Bohem ale s našim vlastním strachem, obavami, sebelítostí, zklamáním, pýchou či hrdostí.
Boží odpověď na naše modlitby má různou podobu. Často už při samotné modlitbě si člověk uvědomí, kudy jej chce Pán Bůh vést. Tuto odpověď si formuluje a říká vlastně on sám na základě toho, co o Pánu Bohu ví a čemu věří. Přesto ta odpověď nevychází z něho, ale znamená pro něho zásadní změnu v pohledu na jeho životní situaci.
Jindy přichází odpověď na naše modlitby jako změna vnějších okolností, o kterou jsme usilovali. Tato změna nemusí být pouze zázračná a nečekaná. Mohou jí způsobit lidé. Může být docela přirozená a logická. Může však být i velmi neobvyklá a překvapující. Často se stane něco jiného než jsme původně čekali. Ale právě proto, že jsme se za změnu modlili, víme, že za ni smíme a máme děkovat Bohu. Nejen ze slušnosti, ale proto, že si tak zřetelněji uvědomíme, za co všechno Pánu Bohu vděčíme. Křesťan se v tomto smyslu raduje dvakrát. Z toho, co se stalo a současně i z toho, že mu to daroval Bůh. Pouhá změna situace může být sama o sobě náhodná. Ale Boží přízeň a láska je trvalá, spolehlivá a věrná………….”
http://brno1.evangnet.cz/node/347
“…Jsou ovšem i modlitby nevyslyšené. Nemocní, kteří zemřeli. Manželství, která se rozpadla. Trápení, které neskončilo. Cíle, kterých jsme nedosáhli. To neznamená, že jsme se modlili nebo věřili špatně. Není to ani znamení, že nás chce Pán Bůh potrestat. Když změna nepřichází, je to pro křesťana výzva, aby se naučil svá břemena nést. Víra nám pomáhá přijmout obtížnou situaci jako úkol a poslání být Bohu věrní i v tom, co jsme si nepřáli. V tom je nám příkladem Ježíš Kristus, který přijal svůj kříž, i když se modlil, aby jej byl ušetřen. Boží pomoc však není omezena na rozměr našeho pozemského života. Poslední slovo k našim modlitbám zazní až při vzkříšení…..”
http://brno1.evangnet.cz/node/347
Bo, modlitba je založena na verbálním projevu. V knize Světlo světa Beriah je varování před tím, aby čtenář určité pasáže knihy nečetl nahlas a nerytmizoval. Metaforicky to má stejný vliv jako když jde jednotka vojáků přes mostek, zda je jejich pohyb nohou synchroní nebo zda je rytmus jejich pochodu neurčitý vzhledem k jeho konstrukci.
Videa, na která odkazujete nejsou průkazné. Z principu. Takový postoj není už o magii, ale o magickém myšlení. Předpokládám, že za jiných okolností by jste podobná videa odmítl taky jako nehodnověrná.
Protestante,
Vámi citovaný text je zajímavý, ale nevíme nic o tom, zda by se většina křesťanů s myšlenkami v něm vyjádřenými ztotožnila, nebo spíš ne.
Nadto si myslím, že autor si odporuje, když na jedné straně odmítá magickou povahu křesťanské modlitby (“Obvyklá představa o modlitbě říká, že je to pokus, jak na Pánu Bohu něčeho dosáhnout a změnit jeho vůli. Křesťan však neusiluje o změnu Boží vůle, ale učí se v modlitbě Boží vůli poznat a přijmout za svou.”), avšak o něco dál sám píše, že:
“…Jsou ovšem i modlitby nevyslyšené. Nemocní, kteří zemřeli. Manželství, která se rozpadla. Trápení, které neskončilo. Cíle, kterých jsme nedosáhli. To neznamená, že jsme se modlili nebo věřili špatně. Není to ani znamení, že nás chce Pán Bůh potrestat. Když změna nepřichází, je to pro křesťana výzva, aby se naučil svá břemena nést.”
V tom je přece rozpor. Vyslyšet nebo nevyslyšet lze jen takovou modlitbu, která je svou povahou a podstatou žádostí, prosbou o něco – o změnu, o nějaký zásah, o čin nebo alespoň o radu. Takže připouští-li autor textu, že existují i nevyslyšené modlitby, pak tím mluví právě o modlitbách, které byly pokusem na Bohu něčeho dosáhnout (a přitom je neodsuzuje jako nesprávné).
Myslím, že to není ukázka rozporu, ale spíše celé šířky problematiky. Modlitba je rozhovor. V tom rozhovoru mohou být různé fáze, různe akcenty, různé předpoklady. Ale v cíli jde o poznání Boží vůle. Právě tato různá stadia popisují jednotlivé odstavce. Proto se vám zdá, že si odporují. Ony totiž neplatí zaráz.
Protestante,
je úplně jedno, zda se ona žádost o projev Boží vůle objevuje jen v určité fázi modlitby (a zda tedy jsou v modlitbě přítomna i jiná stádia, s jiným obsahem), anebo zda celá konkrétní modlitba je koncipovaná jako žádost. Buď tam onen prvek žádosti alespoň zčásti je, a pak se ten křesťan snaží vůči Bohu něčeho dosáhnout, anebo tam vůbec není, a jen pak může jít o modlitbu neusilující o změnu Boží vůle.
Ale:
1) na základě svých pozorování silně pochybuji o tom, že by křesťané chápali a koncipovali své modlitby jako zcela oproštěné od proseb a žádostí: to, co jsem slyšel a četl, v sobě vždy obsahovalo část evidentně žádající, aby Bůh cosi vykonal. Na tom nic nemění ani skutečnost, že u někoho byla taková žádost doplněna větou, že “Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“
2) I kdyby platila teze, že “Křesťan však neusiluje o změnu Boží vůle, ale učí se v modlitbě Boží vůli poznat a přijmout za svou.”, pak stejně taková modlitba obsahuje žádost – žádost o sdělení Boží vůle, o její objasnění, o umožnění jejího pochopení, adresovanou právě Bohu. Stále se tedy jedná o snahu přimět druhou stranu rozhovoru k nějakému činu – byť ne třeba v rovině fyzické, ale aspoň duchovní.
Ať to tedy beru z kteréhokoliv konce, pořád mi vychází, že křesťanská modlitba je vždy (aspoň zčásti) projevem snahy o změnu Boží vůle.
Myslím, že se na to stále díváte z druhé strany. V modlitbě nejde o to, aby nám Bůh svoji vůli sdělil na naši žádost, ale o to aby MY bychom Boží vůli vyslechli a pochopili. Jde o to přimět NÁS k něčemu. Ne Boha.
Možná to bude lepší ukázat na příkladu:
“Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.”
Zde nejde o prosbu, aby nám Bůh odpustil (on to udělal již dávno) ale o to, abychom MY dokázali odpustit také tak.
“Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.”
Zde nejde o prosbu, aby nám Bůh odpustil (on to udělal již dávno) ale o to, abychom MY dokázali odpustit také tak.”
Doufám, že v tomhle jen žertujete. To souvětí z modlitby Páně obsahuje dvě slovesa, první v rozkazovacím způsobu, druhé v oznamovacím. První je žádostí o to, aby mluvčímu kdosi cosi odpustil, druhé je oznámením, že on, mluvčí to již činí. Aby ta věta znamenala to, co tvrdíte Vy, musela by být úplně jinak formulována. Pokud by totiž ve svém současném znění skutečně znamenala to, co jste uvedl, pak bychom mohli veškerou gramatiku zahodit, protože jakákoliv věta by mohla znamenat cokoliv.
Ale i kdyby to byla prosba “o to, abychom MY dokázali odpustit také tak”, tak mi řekněte: komu je určena, kdo je jejím adresátem?
Není to žert. Je to právě velmi názorný příklad.
Křesťané totiž věří, že jim bylo smrtí Ježíše na Golgotě odpuštěno a proto by bylo nesmyslné o odpuštění dále prosit. To by naopak zpochybnilo oběť Ježíše na kříži.
Adresátem jsme my. Každý sám.
Myslíte že po tomhle:
“….Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů; v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.
Efezským 1:3 – Efezským 1:10 (CEP)……”
je možné brát tu větu z Otčenáše jako prosbu Bohu o odpuštění vin?
Protestante,
1)
“Adresátem jsme my. Každý sám.”
Takže modlitby křesťanů jsou adresovány nikoliv Bohu, ale tomu, kdo se modlí? Když tedy křesťan říká “Otče náš, který jsi v nebesích…”, tak to vlastně mluví sám k sobě?
2)
“Křesťané totiž věří, že jim bylo smrtí Ježíše na Golgotě odpuštěno a proto by bylo nesmyslné o odpuštění dále prosit. To by naopak zpochybnilo oběť Ježíše na kříži.”
Tohle by platilo, pokud by modlitba Páně vznikla až po smrti Ježíše na kříži. Ovšem jak podle Matouše, tak podle Lukáše tuto modlitbu ustanovil učedníkům sám Ježíš ještě před svou smrtí, přičemž do ní výslovně dal slova “odpusť nám naše viny (resp. hříchy)”. Neřekl ovšem nic o tom, že by tato modlitba měla platit jen do jeho smrti a pak už ne. Zdá se tedy, že ono “odpusť” jako prosba platí stále, a že to tedy asi něco znamená.
3) Ohledně významu slov “Odpusť nám naše viny/hříchy…” vycházím ze znění té věty a z jejího kontextu v rámci daného evangelia. Jestli je nebo není v souladu s jinými texty Nového zákona, to nevím. Vím jen to, že řekne-li mi někdo “Odpusť”, tak mě žádá či prosí o odpuštění. Rozhodně to není z jeho strany oznámení o tom, že já už jsem mu odpustil, nebo že odpustil on mě anebo cokoliv jiného.
1. ano
2. to by znamenalo, že oběť na kříži nebyla dostatečná a Kristus je k ničemu
3. vždy je potřeba vycházet z kontextu celkového
Děkuji za rychlou odpověď, ponechám ji už bez komentáře. Mám za to, že naše diskuse se již vyčerpala, takže si dovolím ji opustit.
Přeji hezký den.
to Neruda, Protestant.:
Křesťané totiž věří, že jim bylo smrtí Ježíše na Golgotě odpuštěno a proto by bylo nesmyslné o odpuštění dále prosit. To by naopak zpochybnilo oběť Ježíše na kříži.
Souhlasím s Vámi, Protestante, kdybych tomu nevěřil, neměl bych žádnou naději.
Mat 6,14 – 15 Ježíš pokračuje: Jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení. i vám odpustí váš nebeský otec, jestliže však neodpustíte ani váš otec vám neodpustí.
Rozumím tomu tak: Ano, Otče, odpust mi moje viny, tak jako já odpouštím těm, kdo se provinili proti mě. Stejným způsobem, tj. velkoryse a nezaslouženě. deklaruji Otci svou ochotu takto odpouštět jako reakci na Jeho nezasloužené odpuštění vůči mě.
Obdivuji vaši vytrvalost diskutovat o čemkoliv s tzv.věřími, zdá se mi, že “protestant” je pravé požehnání pro tento web, tím mu vzdávám hold, i když jeho názory samozřejmě nesdílím. Nemám potřebu se k tomu vyjadřovat, snad jen citát.
Ambrose Bierce – Ďáblův slovník: Modlit se. Žádat o zrušení zákonů vesmíru jménem jediného prosebníka, jenž sám uznává, že toho není hoden.