Lesk a bída umírněných křesťanů

Umírnění křesťané už nevěří ve stvoření světa v šesti dnech. Nevěří ani v celosvětovou potopu, ani v pravdivost příběhu o Adamovi a Evě (jakožto jediných lidech na tehdejším světě) ani v to, že Bůh opravdu nařídil pozabíjet všechny muže, ženy i děti nepřátelského národa, ani řadě dalších věcí.

Někteří tvrdí, že tyto pasáže jsou jen obrazy, ale nikdy nejsou schopni vysvětlit obraz čeho by ta která pasáž měla být. Jiní říkají, že ty pasáže jsou “vytrženy z kontextu” – ale jsou-li vyzváni, aby uvedli ten kontext, který zcela mění význam těch dotyčných pasáží, jsou opět bezradní. Není divu, vzhledem k tomu, že takový kontext samozřejmě neexistuje.

Další velmi správně říkají, že ty pasáže jsou dílem tehdejších lidí a odrážejí tedy jejich mytologii, a jejich přístup ke světu (což bychom my ateisté samozřejmě celé podepsali) avšak nejsou schopni vysvětlit četné novozákonní jasné deklarace o pravdivosti a platnosti Starého Zákona. S Ježíšovým “nepomine ani čárka, ani písmenko ze Zákona ani z Proroků” si hlavu nelámou.

Existuje velmi široké spektrum různých a začasté protichůdných výkladů, kterými se snaží křesťané (všichni, včetně fundamentalistů a konzervativců!) problémy Bible racionalizovat. Každý z nich je pevně přesvědčen, že právě on je reprezentatem toho Pravého a Autentického křesťanství, že právě On to vše pochopil správně, zatímco ti ostatní se více či méně mýlí.

To je samo o sobě velmi pozoruhodné, a nabízí se otázka: Jak mezi nimi rozhodnout, kdo má pravdu?

Pro nás ateisty je ale klíčové uvážit: představuje nebo nepředstavuje umírněné křesťanství alternativu? Nemohou mít zastánci některého z myšlenkových proudů liberálního křesťanství pravdu?

Umírněné křesťany spojuje jejich “liberální”, nebo spíše volný přístup k Bibli. Ten se dá shrnout asi tak, že problematické pasáže v Bibli (ať už z hlediska přírodovědného (viz. pan Grygar: Bible není učebnicí přírodovědy!) či morálního, historického nebo jakéhokoliv jiného) není nutno brát vážně, zatímco ty ostatní ano. Zopakujme ještě jednou: Pokud pasáž do našeho vidění světa nezapadá, pak ji nemusíme brát vážně, pokud se nám naopak “líbí”, pak je nutno ji brát jako Slovo Boží.

Klíčová myšlenka nyní je: s tímto přístupem lze zjevně obhájit a vydávat za Boží Vůli v podstatě jakoukoliv tezi, se kterou k dokazování přistoupíme! Umírnění křesťané si z celého křesťanství (nejen, ale i z Bible!) vyzobávají jen to co se jim hodí a tvoří si tak obsah svého učení prakticky zcela arbitrárně, libovolně! Znovu připomeňme, že samozřejmě není divu, že různé proudy a podproudy křesťanů si “vyzobou” různé podmnožiny Biblických i jiných tvrzení, a dostanou tak obsahově jiná učení (o kterých všichni s bohorovnou jistotou prohlašují, že jsou “tím pravým křesťanstvím” a že většina “rozumných křesťanů” má názory jako oni).

Jak by ale mohl mít kdokoliv z nich pravdu, když si zjevně množinu tvrzení kterým “věří” zvolil dle své libovůle tak, aby jemu osobně (nebo skupině jeho blízkých) konvenovala?!

Nebo jinak: Pokud by měl mít kdokoliv z oněch názorových proudů v křesťanství pravdu, pak by si ji měl být schopen obhájit (v argumentačním rámci víry) proti ostatním. Měl by být schopen ukázat, proč on pravdu má a ostatní ne. Ukazuje se, že ve věroučných otázkách jsou výrazně silnější argumenty fundamantalistů. Lze se značnou jistotou říct, že z věroučného hlediska právě oni mají pravdu – ostatně reprezentují pojetí víry, které se tu drželo víc než jeden a půl tisíce let. Umírnění křesťané tyto principy opustili nikoliv z vnitřních, věroučných důvodů, ale z důvodů vnějších. Dnes už by prostě věřit ve stvoření v šesti dnech vypadalo poněkud hloupě.

Umírnění křesťané tedy selhávají jak na poli racionality, tak na poli víry. Z těchto a výše uvedených důvodů proto nejsou, a nemohou být alternativou, kterou by bylo možno brát vážně.

This entry was posted in Umírnění křesťané. Bookmark the permalink.

121 Responses to Lesk a bída umírněných křesťanů

  1. protestant says:

    Myslím, že nejlepší variantou je to, aby ateista danou problematiku prostudoval a nedal na názory jedněch či druhých.
    Teologické fakulty na těchto problematikách pracují a k nějakým závěrům dospěly. Podle mého přesvědčení je dnešni většinou liberální pohled na Bibli bližší pohledu tehdejších autorů a redaktorů Bible.

  2. protestant says:

    Do liberárních křesťanů se nelze tak jednoduše strefovat a proto je neberme vážně je podle mne hlavní myšlenka tohoto článku.

  3. protestant says:

    Ještě mne napadá otázka: Proč ze všech náboženství právě ateisté mají představu že oni mají pravdu?

  4. newman says:

    odkdy je ateismus náboženství?

  5. Skepsa says:

    No pokiaľ viem, tak my, ateisti neveríme v žiadneho boha. Tým pádom to nemôže byť náboženstvo. Ako povedal Pat Condell na túto tému: “Koho uctievame? A kto nás zabije ak ho nebudeme?” 🙂

  6. Skepsa says:

    Teda ´zabije´resp. potresce.

  7. neruda says:

    Tedy protestante, Vy jste dobrý provokatér :-))
    “Proč ze všech náboženství právě ateisté mají představu že oni mají pravdu?”

    Pokud byste měl pravdu a ateismus by skutečně byl náboženství, pak by bylo jen logické, aby jeho vyznavači měli představu, že mají pravdu – proč by se měli od věřících jiných náboženství odlišovat? Dovedete si představit nějaké náboženství, součástí jehož věrouky by byla představa, že je mylné?
    Začínám si myslet, že si Vás někdo vymyslel, že jste něčí mystifikace – třeba Vás vytvořil autor webu, aby se tu trochu rozběhla diskuse.

  8. protestant says:

    To není můj vymysl:

    ……Z tohoto hlediska můžeme rozhodně tvrdit i to, co opatrně tvrdí nejrůznější antropologové a religionisté už delší dobu: Atheismus je náboženství.
    Takové konstatování zní pro velkou většinu laiků naprosto absurdně, jelikož atheismus sám se proti náboženství vymezuje a chápe se jako od něho odlišný. Ale, jak jsem říkala, vychází ve své tolerantnější podobě z myšlenky, že náboženství musí věřit v nějakou vyšší bytost, v podobě méně tolerantní, podvědomé a lidové z pochopení náboženství jako nesmyslného nebo vnitřně rozporného ex deffinitione. V debatách s lidmi, kteří se problematikou náboženství nijak do hloubky nezaobírají, se člověk velmi často setká s názorem, že příslušníci náboženství (a zejména křesťanství, proti kterému se atheismus a atheistická kultura obzvláště vymezují) věří v naprosté nesmysly. To je ovšem postoj a priori valorativní, který je, jak jsem zmiňovala, charakteristický pro náboženství jako takové: Vychází totiž z nedokazatelných a neověřitelných paradigmat. Takovým paradigmatem je pro většinu atheistických proudů idea o neexistenci Boha nebo bohů.
    Ráda bych zdůraznila, že atheismus je náboženství jako každé jiné i v tom ohledu, že má spoustu vnitřních proudů, které se prolínají, válčí spolu nebo se snášejí. Jako příklad může posloužit agnosticismus, indiference, víra v “něco”, v přírodní zákony či víra v absolutní transcendentní hodnoty ve stylu atheistické humanistické filosofie (viz například Luc Ferry), militantní atheismus – zahrnuji všechny tyto proudy pod společný název “atheismus” proto, že žádné jiné souhrnné označení neexistuje…..

    http://glosy.info/texty/nabozenstvi-novou-perspektivou/2

  9. Colombo says:

    Někdy je potřeba pochopit rozdíl mezi “náboženstvím” a “ideologií”

  10. protestant says:

    Myslím, že religionisté jsou právě ti odborníci, co tomu rozumí.

  11. neruda says:

    protestante,
    názor paní Zuzany Marie Kostićové je sice zajímavý, ale je to blábol.
    Jestli jsem jí dobře porozuměl, vychází ze tří úvah:
    1)“Ateisté při svém odsudku náboženství zaujímají postoj a priori valorativní, který je typický pro náboženství, a tedy ateismus je náboženství.“
    Především mám problém se slovem “valorativní” – nenašel jsem ho nikde jinde, než právě u Z. M. Kostićové, ale možná je to jen moje negramotnost. Vzhledem k jeho blízkosti se slovy valor a valorizace patrně znamená cosi jako hodnotový, hodnotící (opravte mě, pokud se mýlím).
    Apriori něco hodnotit, tedy posuzovat to, aniž bych to nejdříve poznal, tomu se česky říká předsudek. Ovšem schopnost vytvářet předsudky je typická a charakteristická pro lidské myšlení obecně, nikoliv tedy jen pro náboženství. Usuzovat tedy, že jestliže má někdo předsudečný názor vůči náboženství, pak sám je náboženským, je nesmyslné – mít předsudky prostě není nic výhradně náboženského.
    2) Ateismus prý podle Z.M. K. “vychází totiž z nedokazatelných a neověřitelných paradigmat. Takovým paradigmatem je pro většinu atheistických proudů idea o neexistenci Boha nebo bohů.”
    To už vůbec není pravda. Idea o neexistenci Boha nebo bohů je pro ateistu jistě dominantní, ovšem nikoliv jako nedokazatelné a neověřitelné paradigma, ale jako závěr založený na dokazatelném a ověřitelném poznání, že existenci Boha nebo bohů nikdo a nic nedokazuje.
    3) Z. M. K. rovněž považuje atheismus za náboženství proto, že
    “má spoustu vnitřních proudů, které se prolínají, válčí spolu nebo se snášejí. Jako příklad může posloužit agnosticismus, indiference, víra v “něco”, v přírodní zákony či víra v absolutní transcendentní hodnoty ve stylu atheistické humanistické filosofie (viz například Luc Ferry), militantní atheismus”
    Z.M.K. do toho výčtu zařadila myšlenkové směry, které spolu mají společné jen to, že se obejdou bez ideje Boha. Znamená to jen tolik, že ateismus není žádné jednotné a ucelené učení, není to žádná unifikovaná doktrína či ideologie, která by měla nějakou centrální dogmatiku, soubor pouček či formulí, které by musel každý ateista znát, aby mohl být ateistou. Z toho, že ateismus není jednotnou ideologií, ale vůbec neplyne, že by proto musel mít povahu náboženství. Bylo by tomu tak jen tehdy, pokud by obecně platilo, že každý názorově různorodý myšlenkový systém je právě v důsledku náboženstvím; pro to ale autorka neuvádí žádný důkaz.
    Navíc mám za to, že pokud někdo poznání přírodních zákonů a předpoklady na nich založené považuje za víru, pak buď nechápe, co pojem přírodních zákonů znamená, anebo lže.

  12. všd says:

    V podstatě, autorka “protestant” má svým způsobem pravdu.

    Avšak její tvrzení platí pouze o velmi malé části lidí bez vyznání v ČR.

    V podstatě, u většiny “ateistů” v ČR jde o čistě pasivní záležitost, bezvěrectví. A vztah lidí k náboženství je založen na agnosticismu (Boha/bohy jsem nepoznal/a) a někdy i vědomém odporu ke konkrétním náboženstvím, třeba i en bloc ke “všem” (platí spíš teoreticky, protože většinu náboženství člověk nezná, myslím hlavně jednotlivé etnické kulty).

    Ateismus však znamená něco ještě jiného. Obvykle ve smyslu evolučním, tedy vyšší vývojové stádium po monoteismu u Marxe a dalších autorů.

    Co je podstatné, ateismus vznikl v křesťanském prostředí a je rozšířen téměř výhradně tam, kde se předtím již více (Evropa) či méně (Čína) rozšířilo křesťanství.

    Prakticky v celé Asii se šířil společně s komunistickými myšlenkami, výjimkou je Japonsko. (Tam hrálo roli přiznání císaře, že není bohem.)

    Samotný poměr návštěvnosti křesťanských a ateistických stránek v “převážně ateistické” ČR, vypovídá o mnohém.

  13. protestant says:

    to Neruda:

    Doporučuji přečíst si celý článek, ne jen uvedený úryvek. Najdete tam většinu odpovědí na své otázky.

  14. neruda says:

    protestante,
    já jsem si ten článek samozřejmě četl celý.

    Autorka v něm podstatným způsobem předefinovala tradiční význam pojmu “náboženství” a tvrdí, že náboženství je kosmologie, interpretace světa. Potom dovodila, že je-li i ateismus kosmologií a interpretací světa, pak je rovněž náboženstvím.

    1) Především si dovolím zpochybnit, že náboženství je kosmologie. Asi konec konců také, ale pochybuji, že třeba právě v křesťanství je to to podstatné. A činit závěr o podobnosti dvou jevů na základě srovnání jejich nepodstatných vlastností je prostě hloupost.

    2) Autorka vychází z pojetí ateismu jako jakéhosi myšlenkového systému, jakési doktríny či ideologie. Pak jej takto může srovnávat s jinými systémy, například s náboženstvím, a činit závěry o jejich podobnosti.
    Jenomže ateismus není žádný myšlenkový systém, není to doktrína, ani ideologie. Neexistuje žádný systém dogmat či pouček, z nichž by sestával systém zvaný ateismus, a které by se musel každý ateista naučit, aby byl ateistou. Ateismus je životní postoj každého člověka, který nevyznává víru v jakéhokoliv Boha či bohy, nic víc, nic méně. Ateistou je zkrátka každý, kdo nemá žádného Boha/boha. Přitom nemusí mít s ostatními ateisty vůbec nic společného (může se od nich lišit názory na politiku, vědu, kulturu, etiku atd.).

    3) Nepřesvědčuje mě ani tvrzení, že závěr o ateismu jako náboženství “tvrdí nejrůznější antropologové a religionisté už delší dobu”:
    vzhledem k tomu, že autorka neuvedla jmenovitě ani jednoho takového antropologa či religionistu a nedala žádný odkaz na dílo, kde by to někdo z nich tvrdil, nestojí toto její prohlášení za fajfku tabáku. Argumenty typu “chlapi v hospodě říkali” od člověka, který se vydává za vědce, opravdu neberu.

  15. protestant says:

    A jaká je podle vás definice náboženství a definice ateismu?

  16. neruda says:

    Pokud jde o “ateismus”, musím Vás odkázat na odstavec 2) svého předchozího příspěvku. Nic víc k tomu uvést nemohu.

    Definici náboženství vlastní nemám, podíval bych se do slovníku. Obecně bych v ní viděl něco o vztahu člověka ke světu a k životu, založeném na transcendentní zkušenosti s Bohem (případně bohy), jenž má supranaturální povahu, a to v tom smyslu, že není součástí stvoření, ale jako Stvořitel stojí “před” a “nad” stvořením, které mu zcela podléhá; v křesťanství si tam ještě doplňte víru v osobní spásu skrze Ježíše Krista.

    A jaké jsou Vaše definice náboženství a ateismu?

  17. Michal says:

    Já bych řekl, že náboženství je myšlenkový systém, postulující, že
    1) existuje Bůh
    2) tento Bůh má ty a ty vlastnosti, a udělal ty a ty věci (inspiroval napsání Bible, poslal na Zemi svého syna, aby nás spasil, atd.)
    3) s Bohem je nutné udržovat ty a ty vztahy (modlit se k němu, uctívat ho, respektovat jím stanovená pravidla, držet příslušné obřady, atd.)
    4) v opačném případě přijdou ty a ty sankce (třeba peklo).

    Ateismus je nevíra v boha, tedy absence přesvědčení že platí body (1)-(4) toho kterého náboženství.
    Netuším, jak za těchto okolností může někdo označovat ateismus za náboženství svého druhu. To je IMHO naprosto absurdní teze. Které vlastnosti náboženství podle zastánců té myšlenky ateismus splňuje? Mají snad ateisté svého Boha? Své svaté? Své proroky? Mají svou svatou knihu, popř. knihy? Mají své obřady? Ke komu se modlí? atd.

  18. protestant says:

    Budhismus je podle vás ateismus či náboženství?

  19. Michal says:

    Budhismus rozhodně není ateismus, ale nenazýval bych ho ani náboženstvím. Podle mě je Budhismus komplexní myšlenkový a filozofický systém, do jisté míry spirituální … od naší představy náboženství je ale dost daleko a s ateismem nemá už vůbec nic společného.
    Já ale o Budhismu prakticky nic nevím, takže se necítím kompetentní vést o něm diskuzi.

  20. protestant says:

    Podle vaší definice:

    ——————————-
    Já bych řekl, že náboženství je myšlenkový systém, postulující, že
    1) existuje Bůh
    2) tento Bůh má ty a ty vlastnosti, a udělal ty a ty věci (inspiroval napsání Bible, poslal na Zemi svého syna, aby nás spasil, atd.)
    3) s Bohem je nutné udržovat ty a ty vztahy (modlit se k němu, uctívat ho, respektovat jím stanovená pravidla, držet příslušné obřady, atd.)
    4) v opačném případě přijdou ty a ty sankce (třeba peklo).

    Ateismus je nevíra v boha, tedy absence přesvědčení že platí body (1)-(4) toho kterého náboženství.
    ——————————-
    je budhismus ateismem