Inspirovanost Bible dle prof. Hellera

Pan profesor Heller ve svém výkladu Starého Zákona (viz. zde, děkuji na tomto místě diskutujícímu Protestant za informaci o těchto skriptech) přichází v odstavci 4.2 s následující interpretací inspirovanosti Bible.

Bible je podle něj svědectvím z víry a k víře. S tím musí souhlasit i každý ateista: Bibli psali nepochybně tehdejší učení věřící, a psali ji za účelem aby upevnili víru u svých čtenářů.

Pan profesor Heller dále přichází s myšlenkou, že “základní záměr Písma je svědectví o Hospodinově svrchovanosti, která se projevuje nepodmíněným slitováním.” S tím by bylo možno jistě polemizovat, vzhledem k desítkám pasáží ve Starém Zákoně kde Bůh naopak jedná bez nejmenšího slitování – ale to zde teď neřešme.

Pozastavme se nad další Hellerovou tezí, že “Písmo je nástrojem Slova, nikoli nalezištěm. … je to sám Bůh, který si Písma užívá, aby jím člověka oslovil, kdy a jak ráčí.”

Pokud tedy Písmo je způsobem, který si zvolil Bůh k tomu aby oslovil lidi – pak jsou zcela na místě všechny námitky které jsme zde doposud vznesli. Proč si Bůh zvolil oslovovat nás skrze pasáže, kde nabádá k vraždění žen a dětí? Proč si zvolil oslovit nás svou nečinností v příběhu Jiftácha? Proč si zvolil oslovit nás oslavením bezmezné poslušnosti Abraháma, ochotného upálit na jeho počest svého syna Izáka? Zcela obdobně i v dalších případech které jsme doposud řešili.

Není asi nejmenších pochyb o tom, že pokud by si chtěl skutečný Bůh zvolit jak nás osloví, udělal by to lépe. Nebo-li, pokud někdo zastává podobnou tezi jako pan profesor Heller, měl by vymyslet zdůvodnění, proč si asi bezmezně nás milující Bůh, plný slitování, zvolil k našemu oslovení zrovna text, jehož výraznou většinou je právě Starý Zákon.

Následuje však ještě zajímavější pasáž. Podle pana prof. Hellera “Tato “božská” stránka je ovšem ověřitelná jen ve víře, nelze ji z lidské strany doložit a dokázat.”

Tedy inspirovanost Bible nahlédneme jen tehdy, pokud v ni už předtím věříme.

Uvědomují si vůbec případní dnešní zastánci této myšlenky, že takto lze “dokázat” cokoliv? Ufologové mají pravdu, ale zjistíme to až poté, co uvěříme že tu pravdu mají. Muslimové mají také pravdu, když tvrdí že Korán je dílem Božím, a Mohammed je Alláhovým daleko nejvýznamnějším prorokem – ale to všechno si uvědomíme až poté, co tomu všemu uvěříme a staneme se Muslimy. Stejně si můžeme zdůvodnit pravdivost třeba i učení Aštara Šerana nebo sekty Hare Krišna.

Pan profesor Heller byl jedním z našich nejvýznamnějších teologů. Jsou opravdu jeho názory vrcholem toho, co je dnes teologie k inspirovanosti Bible schopna říct?

Zábavné je, že zcela obdobný argument využívají i fundamentalističtí křesťané. Jejich teze zní: Bible je autentické a zcela dokonalé a konzistentní Slovo Boží – ale pochopit to může jen ten, kdo tomu už předem věří.

Zastánci tezí, nad kterými jsme se dnes zamýšleli, by měli mít k dispozici dobré vysvětlení, proč Bůh (ve zcela volném smyslu) napsal Bibli tak, aby oslovovala jen ty co už věří, a ty co nevěří aby naopak odrazovala. Není náhodou Boží touhou, aby jej milovalo a věřilo v něj spíš více lidí, než méně? Mají k tomu příslušní křesťané nějaký komentář?

Netřeba asi na závěr dodávat, že ateistický názor představuje automatické vysvětlení: Bible nemá s Bohem nic společného, je celá dílem tehdejších lidí, sloužící jejich záměrům a jejich cílům, a jaký tedy div, že dnešní člověk, pokud tedy zrovna není oddaným křesťanem, v jejich tehdejších názorech nic božského nevidí, ani ho tyto jejich názory k víře nikterak neposunují.

30 thoughts on “Inspirovanost Bible dle prof. Hellera

  1. spitfire

    Michal: Podle mého názoru, to že Bible je taková jaká je, je v přímém rozporu s tezí, že Bůh je milující a že touží po tom, aby mu stejným oplácelo i co nejvíc lidí.

    Odkud jako atheista čerpáte tyto teologické poznatky?

  2. Michal Post author

    @spitfire: Teologické poznatky? Podle mého názoru jsou to ryze logické závěry, nevidím nejmenší důvod tahat do toho teologii.

    Mimochodem, samotná teologie je podle mého velmi pofiderní záležitost. Teologie by přece měla být věda o Bohu – jenže kdo o skutečném Bohu COKOLIV ví?!

    Teologie se zabývá nimráním v tom, co je napsáno v Bibli, a celá stojí na dále již nezkoumaném, a z jakéhokoliv racionálního hlediska mylném, předpokladu, že Bible je Slovo Boží.

    Není-li Bible Slovo Boží, pak teologie je pěkně nafouklá, a přitom totálně prázdná bublina.

  3. spitfire

    Michale, o stejných logických poznatcích mluví i zastánci víry v Boha.

    Teologie je věda o Bohu, Bible je spíše manifestem než vědeckou příručkou. I věda se vyvíjí. Tedy i teologie.

    jenže kdo o skutečném Bohu COKOLIV ví?! několikrát jste se už pokusil Boha popsat (jestli je takový nebo makový). Zkuste skutečně postupovat vědecky. Pakliže si myslíte, že vám někdo Boha přivede jako exponát, abyste ho mohl vědecky zkoumat, pak bud vědomě víte, že je to nesmysl a nebo Boha hledáte, což může být i tato forma atheismu.

  4. protestant

    I když tradice připisovala těchto pět knih Mojžíšovi (s výjimkou líčení jeho smrti), všimli si poměrně záhy židovští i křesťanští učenci (už v 9. stol. n.l.), že tyto knihy nemohou být celé od Mojžíše, neboť obsahují četné anachronismy, tj. poznámky historického charakteru (např. Gn 12,6; Gn 26,14-18; Gn 36,31), které nemohly od Mojžíše pocházet, nehledě na to, že se v těchto knihách o Mojžíšovi mluví ve 3. os. sg. Postupem doby se přicházelo i na další problémy – nesrovnalosti v líčení, myšlenkové přeskoky, rozdílnost stylů apod. Tím začaly vlastně dějiny kritiky Pentateuchu.

    Pokusů o řešení se od 18. stol. vyskytlo několik, do současnosti je většinou starozákonních exegetů uznáváno řešení něm. exegety Julia Wellhausena (1844-1918), který formuloval tzv. hypotézu 4 pramenů, 4 časově oddělených samostatných lit. předloh, které měly i svou teologii.

    Tyto 4 prameny se nazývají:

    • jahvistický J (Jahvista) 10. nebo 9. stol. př.n.l.

    • elohistický E (Elohista) 8. stol. př.n.l.

    • deuteronomický Dtn (Deuteronomium) 7. stol. př.n.l.

    · kněžský kodex K 6. stol. př.n.l.

    v babylonském zajetí a po něm a k tomu definitivní redaktor R v době Ezdrášově, nejpozději kolem 400 př.n.l……….

    ……Jahvista
    Snad krátce po smrti krále Šalamouna (932 př. n.l.) sepsal na královském dvoře nám jménem neznámý teolog, který byl spřízněn s Davidovci a znal dobře život na Šalamounově dvoře, dějiny světa od počátku až po obsazení Kanaánu Izraelem. Jeho dílo reagovalo nejspíše na katastrofu rozdělení Šalamounovy říše na dvě části. Vzhledem k tomu, že pro pojmenování Boha používá téměř výlučně označení Jahve/Hospodin, nazýváme ho Jahvista. Byl svědkem toho, jak první Davidovci David, Šalamoun a Rachebeam, jimž Bůh svěřil vedení sjednoceného Izraele a velké říše, svými chybami a hrubými přestupky jednotu říše ohrožovali až posléze zničili, přičemž sehrály svůj negativní vliv mnohdy i ženy. Na druhé straně tento teolog znal ono zaslíbení, které dal Hospodin Davidovi skrze proroka Nátana – 2 Sam 7. Byl přesvědčen, že je posláním Izraele, sjednoceného za Davidovy vlády, aby byl znamením Boží spásné vůle a zprostředkovatelem jeho požehnání pro všechny národy (Gn 12,3). Proto sesbíral všechny tradice, které mu byly dostupné, jež existovaly jen z velmi malé části jako písemné prameny. Většinou šlo o etiologie (legendy o původu), kmenové ságy, rčení, písně a podobnou ústně tradovanou literaturu. Tento materiál uspořádal tak, že vytváří sled událostí, v nichž proti sobě stojí člověkem samotným zaviněné zlo a prokletí a stále obnovované Boží požehnání. Tím nastavoval zrcadlo lidem své doby a zejména Davidovcům, aby odhalili kořeny svého selhání, a na druhé straně jim ukazoval jejich vyvolení od Boha jako povolání ve službě spásné Boží vůle vůči ostatním národům.

    Pro jahvistické líčení je charakteristický vyprávěcí styl se značnou schopností psychologické charakterizace postav a situací, pojetí Boha jako bezprostředně blízkého (člověk se s ním může setkávat tváří v tvář) a bezprostředně zasahujícího do lidských dějin.

    Zdá se, že úvahy, že by se za Jahvistou mohl skrývat Abjatar, kterého Šalamoun vyhnal do Anatotu (1 Král 2,26n), nebo někdo z jeho rodiny, nejsou zcela bezpředmětné.

    Elohista
    Asi o 150-200 let později, v jedné z krizových situací Izraele, tj. před zánikem severní říše Izrael (722), se opět pokusil jeden z teologů dějin spásy nastavit svým současníkům zrcadlo a ukázat jim velikost povolání Izraele a důvody jeho současného kritického stavu. Proto ukazuje na dějinách patriarchů (praotců) – teprve tady je jeho dílo vysledovatelné -, na vysvobození z Egypta a na uzavření smlouvy s Bohem, jak Bůh si vyvolil svůj národ a dal mu přednost před ostatními národy a za to od něj očekává nezlomnou věrnost, jak však Izrael porušováním smlouvy („zlaté tele“ na Sinaji, Ex 32) přivolává zavržení Boží, a tak ohrožuje svou existenci. Protože autor tohoto pramene dává přednost pojmenování Boha Elohim, je nazýván Elohistou. Jeho dílo se nám zachovalo pouze ve fragmentech, neboť pozdější redaktor z něho převzal jen některé části. Pojmenování Boha obecným Elohim (Pán) mělo zřejmě zdůraznit transcendenci a universalismus izraelského Boha (Hospodina) oproti kananejským bohům. V podání Elohisty ztrácí líčení setkání Boha s člověkem na bezprostřednosti a zesiluje tendence charakterizovat Boha jako transcendentního a nemanipulovatelného Pána, jemuž náleží veškerá lidská úcta. Základní postoj člověka vůči tomuto Bohu je bázeň (Gen 22,12).

    K elohistickým textům se počítají: části Gn 15 (povolání Abraháma); Gn 20,1-22,19; 28,11-12.17-18.20-21; 46,1b-5a; Ex 1,15nn; 3,1b.4b.6.9-14; 13,17-19; 14,5a.19a; části kapitol 18; 19; 32; Nu 22-23.

    Jehovista
    Asi v 7. stol., krátce před vznikem deuteronomistického dějepisectví v době krále Josiáše (641-609), byl jahvistický a elohistický pramen přepracován v jeden, tzv. jehovistický (Jehovista – Je), přičemž jahvistický pramen tvořil základ, který redaktor doplnil pouze těmi částmi z elohistického pramene, které mu připadaly zvlášť důležité.

    Deuteronomium a deuteronomistické dějiny
    Pravděpodobně za krále Ezechiáše (715-687), brzy po vzniku elohistického pramene (dějepisectví), byl dotvořen (zredigován) i základ třetího pramene, tj. Deuteronomium. Podle mínění J. Scharberta museli Elohista i autor Deuteronomia pocházet z příbuzných teologických kruhů, jak o tom svědčí způsob podání (jazykové formulace) i mnohé společné základní myšlenky: důvěra v Boží zaslíbení praotcům (zaslíbená země), v zdůraznění vyvedení Izraele z Egypta jakožto velkého Božího činu, ve vylíčení vyvolení a uzavření smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem na Horebu resp. Sinaji, ve formulaci zákona smlouvy (Ex 21-23; Dtn 12-28), v přísném oddělení Izraele od pohanských kultů okolních národů, v chápání ohrožení existence Izraele v důsledku neposlušnosti a porušení smlouvy. V 2 Král 22,8-23,3 zmiňované nalezení knihy Zákona se pravděpodobně vztahuje právě na základ Deuteronomia, kap. 12-26, jenž vznikl na počátku 7. stol. př.n.l.

    Autorům Deuteronomia šlo o jednu podstatnou věc: v konkurenci s politickou, kulturní i náboženskou nadvládou Asyřanů učinit otřesenou víru v Hospodina opět nosnou a atraktivní. Volí proto ve svém díle dva způsoby – jednak za pomoci sumarizujících kréd (vyznání víry) postihují v rozmanitosti tradic a podání ústřední momenty víry v Boha Izraele (Dtn 6,20-25; 26,5-10), jednak sjednocují a zařazují do systému stará vyprávění o vztahu Izraele ke svému Bohu, a to v podobě obsáhlé smlouvy, svazku mezi Hospodinem a jeho lidem. Jednou ze základních myšlenek Dtn je bratrské společenství vyvoleného lidu v radosti před Hospodinem (Dtn obsahuje celou řadu sociálních a liturgických ustanovení, která měla umožnit, aby se celý národ podílel na radosti z Hospodina – tím se Dtn vracelo ještě před královské tradice).

    Na Deuteronomium jakožto pramen navazují v době krále Josiáše autoři tzv. deuteronomistických dějin, díla, které líčí dějiny spásy až do své současnosti. Tato práce pokračovala i v exilu, takže deuteronomistické dějiny sahají až k 2 Král, kde jako poslední událost je líčeno omilostnění krále Jojachina v roce 562. To znamená, že tento pramen byl někdy kolem r. 560 v podstatě uzavřen.

    V době zániku jižní říše tu byly k dispozici rozsáhlé sbírky tradic dějin spásy, které zahrnovaly období od stvoření člověka až po zánik judské říše. Na ně tedy mohli exiloví a poexiloví teologové navázat.

    Kněžský kodex
    V době babylonského exilu se pokusil kruh kněžských teologů – snad pod vlivem proroka Ezechiela – znovu vylíčit dějiny spásy od stvoření světa až po Mojžíšovu smrt. Jejich dílo nazýváme kněžským kodexem. Možná mělo toto dílo nahradit nebo potlačit sbírku jehovistickou. Kněžský kodex se vyznačuje pedantickým stylem, mnoha opakováními, schematickou výstavbou, zálibou pro přesné číselné údaje (věk) a údaje o okolnostech významných událostí dějiny spásy, jejichž symbolický obsah je dnes jen částečně a jen stěží dešifrovatelný.

    Autoři této sbírky mají větší zájem o stávající pořádky než o líčení historie. Podle kněžského kodexu je vesmír (svět), lidstvo (národy) a Izrael včleněn do řádu, který stojí pod Božím požehnáním, a tento řád je v samém základu udržován kultem Hospodina v Izraeli. Hřích sice tento řád narušuje, ale Hospodin daroval Izraeli obětní kult a především usmiřující sílu obětní krve (Lv 17,11), skrze niž může být Izrael očištěn a jeho svatost, tj. jeho zvláštní úzký vztah k Hospodinu, který ho odlišuje od všech ostatních národů, znovu ustaven. Hříchem byla země sice znesvěcena, a proto lidu odňata, ale Hospodin přivede svůj lid opět nazpět a posvětí ho (zbaví viny a hříchu) novým kultovním pořádkem. Kněžský kodex neobsahuje sice žádnou výpověď o zprostředkující roli Izraele ve vztahu k pohanských národům, přesto jsou tyto národy skrze společný původ od Adama s Izraelem svázány a mají na požehnání podíl, i když v různé intenzitě.

    Redaktor
    V době Ezdrášově, nejpozději asi kolem r. 400 př.n.l., sestavil nějaký redaktor nebo nějaká kněžská škola všechny dosavadní koncepty dějin spásy a sbírky zákonů do dnešního Pentateuchu, při čemž bylo Dtn odděleno od ostatních deuteronomistických dějin a přičleněno jako 5. kniha Pentateuchu. Dnešní Pentateuch není ovšem jen kompilací zmíněných 4 pramenů, nýbrž se do něj v průběhu tradování dostaly i další kratké či rozsáhlejší texty, které nelze přiřadit k žádnému z těchto pramenů. Některé z nich mohly být dokonce přidány až po redakci z doby Ezdrášovy. Nicméně kolem r. 330, kdy se Samaritáni definitivně odloučili od židovské komunity a dobudovali si samostatný chrám na hoře Garizim (založený pravděpodobně r. 409 samařským místodržícím Sanballatem), musel být Pentateuch už uzavřený, neboť samaritánská náboženská komunita přijala Pentateuch v té podobě, jak se dochoval i nám, za své posvátné knihy.

Comments are closed.