Předpokládejme, že Bůh existuje, že člověka miluje, že mu na něm záleží, a že navíc chce aby i člověk miloval jeho. Jak by to mohl zařídit?
1) Bůh zejména mohl člověka vybavit vrozenou “znalostí”, či “instinktem”, že existuje, a že chce být milován. Člověk by v takovém případě prostě věděl, že to tak je, a mohl by se stále svobodně rozhodnout, zda těmto známým přáním Boha vyjde vstříc nebo ne. Věděl by to od narození, a nemusel by mu to nikdo říkat. Bůh však toto neučinil. Jaký k tomu mohl mít důvod? Svobodnou vůli by to člověku neomezilo – zločinec přece také nepochybuje o tom, že zákony existují – a stejně je porušuje.
2) Pokud se Bůh rozhodl sdělit člověku tyto informace (že existuje, a že chce aby jej člověk miloval) prostřednictvím Knihy, pak nelze nevznést námitku, že toto rozhodnutí je výrazně méně šikovné než (1). Kniha se totiž ani zdaleka nemusí dostat do rukou všem, což se také děje v reálu.
Uvažme ale, jak by taková kniha, jejíž autorem by byl všemohoucí, mohla vypadat. Jistě by tvořila brilantní, konzistentní a jedinečné literární dílo, vysoce převyšující cokoliv co kdy napsal který člověk. Na každé její stránce by čtenář žasl nad sílou, krásou a hloubkou tam zapsaných myšlenek… Bůh by v takové knize mohl lidem poskytnout opravdu hluboká a komplexní morální pravidla, která by jednoznačně a přímo odsuzovala věci jako otroctví, zneužívání dětí, mučení, vraždění žen a dětí ve válečných konfliktech, genocidu, atd. Naopak by se v takové knize jistě nezabýval nesmysly, jako zákazem práce v sobotu pod hrozbou trestu ukamenování. Taková kniha by byla napsána tak, aby byla užitečná jak pro člověka před třemi tisíci lety, tak i pro dnešního člověka. Pokud by v ní Bůh chtěl něco sdělit o způsobu stvoření světa, učinil by to tak, aby to bylo v souladu s realitou. Lidé před třemi tisíci lety by tomu sice nemuseli dost dobře rozumět – ovšem o to impozantnější by byly tyto pasáže z dnešního hlediska.
Pokud by tedy Bůh chtěl dát lidem vědět o své existenci a o své touze být lidmi milován skrze Knihu, proč ji napsal nebo dal napsat tak, že je neodlišitelná od způsobu jakým ji mohli napsat tehdejší lidé, na základě tehdejších představ, a své dobové teologie?! Jaký to má z hlediska jeho záměru, postulovaného v úvodu, smysl?!
3) v neposlední řadě by mohl Bůh o sobě dát vědět každému, kdo by o to projevil upřímný zájem. Pro Boha by jistě nebyl nejmenší problém dát takovém člověku “telepaticky” absolutní subjektivní jistotu, že existuje a co chce. Netřeba dodávat, že ani toto Bůh nečiní. Bůh stále jen mlčí.
Zbývá ještě poslední možnost: Bůh může chtít, abychom v něj věřili a milovali ho pokud možno zcela bez důkazů, nebo ještě lépe – navzdory důkazům, v rozporu s fakty. Jako by víra bez důkazů, nebo ještě lépe navzdory faktům byla jaksi vznosná, extrémně hodnotná… Je? A proč se takto nechováme kdekoliv jinde v běžném životě? Proč věcem nevěříme slepě, ale přemýšlíme o nich? Pokud by takové jednání Bůh preferoval – proč nám v takovém případě Bůh dal Rozum, který je se slepou vírou bez důkazů a navzdory důkazům v příkrém rozporu?
Z toho vychází jediný závěr: náš úvodní předpoklad o existenci Boha, který chce abychom o něm věděli a chce být milován, můžeme s klidným svědomím vyloučit. Takový Bůh neexistuje.
Tak jsme se dověděli, že pro první křesťany bylo běžnou a přijímanou praxí falšovat, tedy lhát a podvádět.
Ať si každý sám rozhodne, zda lze něco dobrého vystavět na lži a podvodu.
Ehrmana jsem zatím nečetl. Ale na autory, kteří jsou “chytřejší” než všichni dosavadní odborníci si dávám trochu pozor. Zvláště na ty, co ještě před několika lety tvrdili něco úplně opačného.
Já si tu Hellerovu pasáž čtu znovu a znovu a pořád to chápu tak, že z hlediska historické věrohodnosti je na tom Bible stejně jako Homér nebo Shakespear. Chápu to správně? Potom s tím nemám žádný problém. Stejně rozumím Bibli i já. To je naprosto sekulární přístup k věci.
“Kdo tento podíl víry na utváření konečné podoby Písma pomíjí, počíná si stejně nevědecky a nerozumně jako ten, kdo by začal užívat jako historického pramene Homéra nebo Shakespeara.”
Ano. Tak to také chápu. Kdo se snaží z Bible vydolovat historicky přesná slova historicky přesně popsaného proroka, ten se chová jako …….
Zde to Heller naformuloval lépe:
“…Problém autorství: Pokud nejde o sbírku textů liturgických (jako je Jl) nebo o literární konstrukci (novelu – jakou je Jon) je pravděpodobné, že krystalisačním jádrem bylo většinou několik
výroků proroka, jehož jméno čteme v záhlaví, ale pozdější dodatky nelze odlišit spolehlivě a přesně (byť se o to mnozí velmi pracně pokoušeli). Proto jsou jména v záhlaví spíše nadpisy (šiframi theol. linie) nežli podpisy (autorské). Zavádějící vyhledávání jedině závazných oddílů je dnes nahrazováno zájmem o konečné, přijaté znění kanonu….”
http://www.etf.cuni.cz/~nidlova/w-SZSkripta.html
Zde jiný příklad:
“Kazatel….
…..Vznik: samozřejmě nepochází od Šalomouna, jemu byla kniha jen připsána, jako byly zákony obecně připsány Mojžíšovi, tak byla Šalomounovy obecně připsána literatura mudroslovná. Pochází asi z konce 3. století ante Chr., nanejvýše z poč. 2. stol. Místo vzniku nelze zjistit.”
http://www.etf.cuni.cz/~nidlova/w-SZSkripta.html
Stejně tak je nutno přistupovat v Bibli k časovým datům:
http://www.etf.cuni.cz/~prudky/mptexty/99LNcasove_udaje.html
Protestante, zkus mi odpovědět na tohle:
Myslíš, že ti čtenáři padělaných děl
1) chtěli být takto podváděni?
2) bylo jim to jedno
3) vadilo by jim to, kdyby ovšem o tom, že byli podvedeni, věděli
Pokud podle tebe platí odpověď (1) nebo (2), pak se ptám, proč bylo potřeba o své identitě vůbec lhát, pokud to čtenářům bylo beztak jedno?
… ten se chová jako inteligentní člověk (viz Schliemanova Trója). to přirovnání je IMHO přesné.
K tomu falšování: jistě se shodneme, že bylo v antice běžné, nejen v hebrejském prostředí. Nicméně bylo i běžně odsuzováno, jako špatná činnost. Krádeže a vraždy byly v antice také běžné, ale to neznamená, že byly správné a všeobecně přijímané. To bylo i důvodem, proč se původní církev snažila do Bible zařadit jen ty věci, které byli široce uznávané jako původní a snažila se ty padělky odstranit. Je ale evidentní, že se jí to nepodařilo.
Bible je prostě z větší částí podvod na čtenářích. Ten podvod je tak dobrý, že i dnes mnoho lidí věří, že části Bible psal Mojžíš a že Pavel napsal všechny dopisy v Bibli.
Třeba tady obhajoba Pavlova autorství Timoteových epištol z katolické encyklopedie:
http://www.newadvent.org/cathen/14727b.htm
“Catholics know from the universal tradition and infallible teaching of the Church that these Epistles are inspired, and from this follows their Pauline authorship as they all claim to have been written by the Apostle.”
To je celkem silný argument: Katolíci vědí, že tyto epištoly jsou inspirovány Bohem a z toho přímo plyne Pavlovo autorství, protože se to v těchto epištolách píše.
Michal says:
May 30, 2012 at 10:46 am
Protestante, zkus mi odpovědět na tohle:
Myslíš, že ti čtenáři padělaných děl
1) chtěli být takto podváděni?
2) bylo jim to jedno
3) vadilo by jim to, kdyby ovšem o tom, že byli podvedeni, věděli
Pokud podle tebe platí odpověď (1) nebo (2), pak se ptám, proč bylo potřeba o své identitě vůbec lhát, pokud to čtenářům bylo beztak jedno?
protestant: ….protože to ukazovalo ke komu se autor hlásí. Kterou linii sleduje.
A když se nakonec vrátíme ke starému zákonu, není třeba samotný základ deuteronomických knih falešný? Vždyť už tehdy došlo k podvodu, kdy za krále Josiáše (??) byly knihy “objeveny”, jako prastarý dokument, který popisuje “původní” zvyky židů. Ve skutečnosti se jednalo o historicky novou snahu o zavedení monoteismu.
Kdyby se jednalo o běžnou a uznávanou praxi, proč se namáhali knihu “jako” objevit a tvrdili o ní, že je stará. proč jen nenapsali, nebo neřekli: takhle si myslíme že to bylo a takhle chceme, aby to bylo dál. Neudělali to, protože se potřebovali opřít o Mojžíšovu autoritu aby prosadili svou konkrétní politiku. podvod.
Napřed si musíme vyjasnit co míníme pod slovem falešný.
protestant: ….protože to ukazovalo ke komu se autor hlásí. Kterou linii sleduje.
Pak mu ovšem nic nebránilo přesně takto to napsat, ne? Jsem ten a ten, a hlásím se k Pavlově škole, …
Jenže ti pisatelé nepotřebovali být považováni za Pavlovy žáky. Oni chtěli předstírat, že jsou skutečně např. apoštolem Pavlem – a co je klíčové, jejich čtenáři jim to věřili. Znovu odkazuji na tu snahu Církve padělky odhalit a do kánonu je nezařadit. Tvůj argument o příslušnosti k Pavlově škole je zjevně nedojímal, Protestante.
Mimochodem, z 2 Tes 2:2 plyne, že autor o padělcích v Pavlově jménu ví, a výslovně před nimi varuje…!
… což je velmi fikané, protože jsou dobré důvody soudit, že ani tento dopis nepsal Pavel. Nebo-li, padělatel varuje před padělateli, čímž se snaží v očích čtenáře opět zvyšovat svoji vlastní věrohodnost.
Zloděj volá, chyťte zloděje! 🙂
Každopádně ta pasáž 2 Tes 2:2 ukazuje, že padělky byly už na samém začátku v oběhu, a byly vnímány negativně. Varovalo se před nimi.
Jenže šlo o padělky ve smyslu teologickém. Ne ve smyslu autorském.
Tedy šlo o to zda by to Pavel řekl nebo ne. Ne o to zda to řekl nebo ne.
Jako hlavní kriterium uznání spisu za kanonický je v prvních čtyř stoletích udávána jeho
apostolicita. Někteří badatelé54 chápou chybně apostolicitu jako požadavek, aby autorem spisu byl
apoštol. Samotná sbírka evangelií i uznání listů, o jejichž apoštolském autorství se ve staré církvi
pochybovalo, svědčí o tom, že autorství spisu apoštolem nebylo podmínkou pro přijetí do kánonu.
Apostolicitou se míní nefalšované zachování tradice Kristovy. Apoštolský původ spisu byl silným
argumentem pro přijetí, ale takovým argumentem bylo i vysoké stáří spisu z apoštolské doby.
K apostolicitě patřil i souhlas s apoštolským učením, jednota s „Písmem“ tj. se spisy již do Písma
přijatými. Od apoštolského spisu se očekávalo, že bude srozumitelný a bude duchovně vzdělávat.
Vedle apostolicity byla důležitým kriteriem universalita tj. církevní konsensus, uznání spisu
velkým počtem sborů a církevně uznávaných autorit. Tímto uznáním se prokázalo, že tento spis se
v životě sborů i jednotlivců osvědčil, že se konkrétně prosadila jeho autorita a jeho prostřednictvím je
církev vzdělávána. Co se osvědčilo, tomu církev důvěřovala a to milovala.
Konečným zdůvodněním normativnosti biblických spisů je duchovní autorita Pána církve Ježíše
Krista. Církev ve víře rozpoznává, že se zde setkává s panstvím Ježíše Krista, jenž se v nich prosazuje
jako norma normans. Můžeme mluvit o spiritualitě tj. od duchovním kriteriu, o pneumatické, duchovní
zkušenosti církve, o testimonium spiritus sancti internum (vnitřní svědectví Ducha svatého).
„Novozákonní kánon je celý zakotven v kanonicitě Ježíše Pána. On je to, kdo se dosvědčuje skrze
novozákonní tradice a spisy jako Pán. Novozákonní knihy jsou ve své platnosti založeny absolutně
christologicky, pneumatologicky a theo-logicky. Církev rozpoznává v novozákonních spisech autoritu
Ježíše a sklání se před ní přijetím těchto spisů jako kanonických…Utvoření kánonu nevzniká
z dogmatického
http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf
…..rozhodnutí staré církve, ale je poslušným vyznáním k dějinně jedinečnému Pánu
Ježíši.“55
No, každopádně autenticita byla velmi důležitým kritériem (ale asi ne jediným) toho, jestli kniha má být řazena do kánonu.
Snaha současných křesťanů toto kritérium upozaďovat je samozřejmá, protože dnes už jasné je, že velká část Bible autentická (napsaná tím, kdo to o sobě tvrdí nebo komu to připisuje tradice) není.
Navíc: veškeré starověké a středověké zdroje dokládají, že psát v něčím jménu bylo považováno za podvod. Díval jsem se i na středověké zdroje a bylo to stejné: podvod.
Toto je pěkné: http://www.scribd.com/fullscreen/19242244?access_key=key-yo9ngbh0x39phrm81xm
Nejlepší, co o tom lze říci je toto: “Gurevič v tomto ohledu užívá výstižný termín:
zbožná lež hraničící se sebeklamem.”
Ten dokument je také pěkný v tom, že když dokládá, jak to byla odsuzovaná praxe, tak se odvolává na konkrétní prameny a jakmile začne citovat badatele, kteří si myslí, že to bylo OK, tak už žádné prameny neuvádí.
Ty vole, protestante, jsem se zhrozil, co se stalo, že tu dáváš okaz na efukt.
Naštěstí jsem se jen přehlédl…
… ale… tohle mi nesmíš dělat….
fuj, já se zlekl…