Příběh o Jiftáchovi je další z působivých Biblických dramat. Stal se námětem mnohých uměleckých děl, obrazů, Lion Feuchtwanger napsal stejnojmenný román (Jiftách a jeho dcera). Jeho hlavní zápletka spočívá v tragédii čestné přísahy, která pak v důsledku nešťastné a tragické náhody (sic!) vyústila v zápalnou oběť vlastní dcery.
Jiftách byl podle Biblické knihy Soudců 11 udatný hrdina a vojevůdce. V těžké situaci krachujícího vyjednávání (Amonský král ale na tato Jiftachova slova vůbec nedbal, Soudců 11:28) a hrozícího válečného konfliktu s Amonci se Jiftách obrátil na Hospodina
Je velice důležité si uvědomit, že Jiftách zde říká “první co mi vyjde ze vrat naproti”, nikoliv “prvního kdo mi vyjde ze vrat naproti”. Mohlo to být jakékoliv domácí zvíře, kočka, pes, pěkné jehňátko, beránek… Co vyjde ze dveří bylo v tomto okamžiku ryze věcí náhody, a nad náhodou, jak známo, vládne Bůh. Lze se celkem důvodně domnívat, že Jiftách takto dával Bohu na výběr, co si za zápalnou oběť zvolí.
Ať tak nebo onak, Bůh každopádně mohl Jiftáchovu přísahu s díky odmítnout a pomoci mu tak jako tak. Nic takového ale neučinil, naopak, přísahu akceptoval.
Hospodin svůj díl úmluvy splnil, a teď byla řada na Jiftáchovi.
Tohle Jiftách nečekal. Ani beránek, ani jehňátko, ale člověk – a navíc jeho dcera! Jiftách propadl zoufalství…
I v této chvíli mohl Hospodin zasáhnout, a hrozné přísahy Jiftácha zprostit. Nic takového ale neudělal. Jiftáchova dcera svůj smutný úděl uvědomněle přijala:
„Jdi,“ řekl jí a propustil ji na dva měsíce. Šla tedy se svými družkami do hor a oplakávala své panenství.
Jiftách mohl stále doufat, že jej Bůh jenom zkouší, podobně jako Abrahama v případě Izáka, a že v poslední chvíli zasáhne – ovšem to se spletl. Zápalnou oběť mladé nevinné panny si Hospodin nemohl a nechtěl nechat ujít.
Tak vznikl v Izraeli ten zvyk, že izraelské dívky chodí rok co rok na čtyři dny oplakávat dceru Jiftacha Gileádského.
Smutný příběh tím dospěl ke svému konci. My ještě zdůrazněme, že v Bibli nenásleduje pro Jiftácha žádný Boží trest, ani žádný mravní odsudek. To jen dokresluje, že se stalo přesně to, co se státi mělo.
Někteří křesťané říkají, že Jiftách se měl pokusit vzít přísahu zpět, a prosit Boha o prominutí hrozné oběti – jenže přitom zapomínají, že Abraham o Izákův život také neprosil, a toto jeho jednání je vyzdvihováno. Prostě bez odmlouvání šel, a dělal co bylo třeba. Stejně tak Jiftách – jenže jeho oběť Bůh přijal.
Netřeba asi kazit dramatické vyznění celé tragédie zdůvodňováním, že je absurdní aby Bůh tohoto Biblického příběhu byl skutečný.