Jiftách a jeho dcera




Příběh o Jiftáchovi je další z působivých Biblických dramat. Stal se námětem mnohých uměleckých děl, obrazů, Lion Feuchtwanger napsal stejnojmenný román (Jiftách a jeho dcera). Jeho hlavní zápletka spočívá v tragédii čestné přísahy, která pak v důsledku nešťastné a tragické náhody (sic!) vyústila v zápalnou oběť vlastní dcery.

Jiftách byl podle Biblické knihy Soudců 11 udatný hrdina a vojevůdce. V těžké situaci krachujícího vyjednávání (Amonský král ale na tato Jiftachova slova vůbec nedbal, Soudců 11:28) a hrozícího válečného konfliktu s Amonci se Jiftách obrátil na Hospodina

Na Jiftachovi tehdy spočinul Duch Hospodinův. Táhl Gileádem a Manasesem, prošel gileádskou Micpou a odtud vytáhl proti Amoncům. Jiftach dal Hospodinu slib: „Jestli mi vydáš Amonce do rukou a vrátím se domů jako vítěz, první, co mi vyjde ze vrat naproti, připadne Hospodinu jako má zápalná oběť.“

Je velice důležité si uvědomit, že Jiftách zde říká “první co mi vyjde ze vrat naproti”, nikoliv “prvního kdo mi vyjde ze vrat naproti”. Mohlo to být jakékoliv domácí zvíře, kočka, pes, pěkné jehňátko, beránek… Co vyjde ze dveří bylo v tomto okamžiku ryze věcí náhody, a nad náhodou, jak známo, vládne Bůh. Lze se celkem důvodně domnívat, že Jiftách takto dával Bohu na výběr, co si za zápalnou oběť zvolí.

Ať tak nebo onak, Bůh každopádně mohl Jiftáchovu přísahu s díky odmítnout a pomoci mu tak jako tak. Nic takového ale neučinil, naopak, přísahu akceptoval.

Jiftach vytáhl do boje proti Amoncům a Hospodin mu je vydal do rukou. Zpustošil dvacet měst od Aroeru směrem k Minítu až po Abel-keramim. Kvůli té hrozné porážce se tenkrát Amonci museli před syny Izraele pokořit.

Hospodin svůj díl úmluvy splnil, a teď byla řada na Jiftáchovi.

Jiftach se vracel domů do Micpy a hle, kdo mu vychází naproti – jeho dcera tančící za zvuku tamburín! Byla to jeho jediná. Neměl syna ani dceru kromě ní.

Tohle Jiftách nečekal. Ani beránek, ani jehňátko, ale člověk – a navíc jeho dcera! Jiftách propadl zoufalství…

Jakmile ji spatřil, roztrhl svá roucha: „Ach, má dcero!“ vykřikl. „Taková pohroma! Přivedla jsi mě do neštěstí! Já jsem dal slovo Hospodinu a nemohu je vzít zpět!“

I v této chvíli mohl Hospodin zasáhnout, a hrozné přísahy Jiftácha zprostit. Nic takového ale neudělal. Jiftáchova dcera svůj smutný úděl uvědomněle přijala:

„Otče můj,“ řekla mu ona, „ty jsi dal slovo Hospodinu? Udělej se mnou, co jsi slíbil – Hospodin ti přece dopřál pomstu nad tvými nepřáteli Amonci.“ Potom svého otce požádala: „Prosím jen o jedno: Pusť mě na dva měsíce, ať smím chodit po horách a se svými družkami plakat nad mým panenstvím.“
„Jdi,“ řekl jí a propustil ji na dva měsíce. Šla tedy se svými družkami do hor a oplakávala své panenství.

Jiftách mohl stále doufat, že jej Bůh jenom zkouší, podobně jako Abrahama v případě Izáka, a že v poslední chvíli zasáhne – ovšem to se spletl. Zápalnou oběť mladé nevinné panny si Hospodin nemohl a nechtěl nechat ujít.

Po dvou měsících se vrátila ke svému otci a ten s ní udělal, co slíbil. Nikdy nepoznala muže.
Tak vznikl v Izraeli ten zvyk, že izraelské dívky chodí rok co rok na čtyři dny oplakávat dceru Jiftacha Gileádského.

Smutný příběh tím dospěl ke svému konci. My ještě zdůrazněme, že v Bibli nenásleduje pro Jiftácha žádný Boží trest, ani žádný mravní odsudek. To jen dokresluje, že se stalo přesně to, co se státi mělo.

Někteří křesťané říkají, že Jiftách se měl pokusit vzít přísahu zpět, a prosit Boha o prominutí hrozné oběti – jenže přitom zapomínají, že Abraham o Izákův život také neprosil, a toto jeho jednání je vyzdvihováno. Prostě bez odmlouvání šel, a dělal co bylo třeba. Stejně tak Jiftách – jenže jeho oběť Bůh přijal.

Netřeba asi kazit dramatické vyznění celé tragédie zdůvodňováním, že je absurdní aby Bůh tohoto Biblického příběhu byl skutečný.