Slovo ateismus pochází z řeckého „atheos“, tedy a-theos, což znamená „bez boha“. Přirozená definice ateismu tedy říká, že ateismus je nevíra v Boha. Každý kdo v sobě nemá víru v žádného Boha je tedy ateistou.
Ateismus není ani víra, ani světonázor, ani ideologie, jak by mohla napovídat koncovka -ismus. Ateismus sám o sobě neimplikuje žádný názor na vznik Vesmíru, na vznik života, na morálku, atd.
Ateisty jsou například
1) lidé, kteří z nejrůznějších důvodů o možnosti existence Boha nikdy neslyšeli. Těm se říká implicitní ateisté.
2) lidé, kteří o možnosti existence Boha a o různých náboženstvích sice slyšeli, ale nepřikládají tomuto tématu velkou váhu. V Boha nevěří, a o celé záležitosti ani nepřemýšlejí. Do této skupiny lze zřejmě zařadit poměrně výraznou část Čechů.
3) lidé kteří možnou existenci Boha pokládají za téma hodné pozornosti, kteří o náboženství a o Bohu přemýšlejí, a kteří po zhodnocení jim známých argumentů došli k názoru, že víra v boha není opodstatněná.
4) lidé kteří pociťují jistotu že žádný Bůh neexistuje a otevřeně jeho existenci popírají.
Skupina (1) je jistě velmi málo početná (patří do ní např. některá přírodní etnika), ale o to důležitější a zajímavější je z teoretického hlediska.
Do skupiny (4) mohou patřit lidé indoktrinovaní nějakou ideologií, např. komunistickou. Jsou také docela zajímaví z teoretického hlediska (protože jejich postoje lze označit za jistý druh sekulární víry), a v praxi jde dnes o skupinu naprosto marginální. Autor tohoto textu neví o žádném ateistovi, kterého by sem bylo možné zařadit. Nepatří sem např. ani tak “skalní ateista” kterým je Richard Dawkins.
Pro nás budou důležité hlavně názory a argumenty skupiny (3).
Za povšimnutí stojí, že křesťané se s oblibou vymezují proti (dnes už spíše jen teoretické) skupině (4), protože z diskuze s příslušníky jiné (byť sekulární) víry lze vyjít neporažen mnohem snadněji, než z diskuze s člověkem, který má své postoje promyšleny a podepřeny racionálními argumenty…
Myslím, že důvody, proč se věřící a nevěřící velmi obtížně domlouvají, začínají nabývat stále výraznějších kontur; a myslím také že zanedlouho budeme moci konkrétně pojmenovat, na čí straně ten problém převážně je… nemáte také ten pocit, Protestante? 😉
to Michal:
Musím vás zklamat – římskokatolické doktríny mne nezajímají a jelikož nejsem římský katolik nejsou pro mne ani povinné (stejně tak u mne nepochodíte s očistcem, papežským úřadem či jinými římskokatolickými specialitami)
Trojici docela pěkně popsal český teolog Jakoubek ze Stříbra jako vodu, led a páru. Myslím, že se docela trefil.
A co na to evangeličtí teologové:
“Učení křesťanské církve o Boží trojici se váže na tyto nz projevy víry: Mt 28:19; J 10:30; kap. 14-16; 2K 13:13; Sk 2:4 , Sk 2:38 ; Sk 8:15n ; Sk 19:2n; Mt 1:18 , Mt 1:20; L 1:35; Mk 3:29; L 4:1 , L 4:14 , L 4:18; Mt 12:28. Ř 8:9 mluví o Duchu Božím a Duchu Kristově v jednom a témže verši. Výslovně však o Trojici NZ nemluví. Teprve dosti pozdní texty [latinské od VI. století, řecké teprve od XV. stol] přinášejí v 1 J 5:7 výslovnou zmínku o Trojici; v původním znění tohoto oddílu nešlo o otázku vztahu Božích osob, nýbrž o otázku poměru vody [= křtu], krve [= oběti Kristovy a Večeře Páně] a Ducha sv. Učení o Trojici však myšlenkovými nástroji staré křesťanské církve správně vyjadřuje základní zvěst Písma, že původ zjevení [Otec], obsah zjevení [Ježíš Kristus Syn] i akt zjevení [naše slyšení a přijetí v Duchu sv.] jsou nerozlučitelné jako projevy jednoho a téhož Boha a že se tu projevuje skutečná, nejvlastnější Boží podstata.” – A. Novotný
“A jak je to s Trojící? Nad tímto dogmatem není třeba se trápit. V bibli se o ní nepíše. Myšlenka trojjediného Boha vznikla teprve jako výsledek složitých teologických diskusí, kterými církev prošla v prvních staletích. Je to neumělý pokus jak vyjádřit šířku a dynamiku Božího působení a jednání. Objevily se totiž úvahy, že Bůh, o němž se píše ve Starém zákoně, nemá mnoho společného s Bohem, kterému věřil Ježíš. Jiní viděli v Ježíšovi jen mimořádného člověka, který se dokázal Bohu přiblížit vlastními schopnostmi a tak získal podíl na Boží moci. Byly také pokusy vidět slávu působení Ducha svatého a Boží moci odděleně a nezávisle na Kristově kříži a oběti. Učení o Trojici nás učí vidět veškeré Boží působení ve vnitřní jednotě. Bůh s námi jedná ve třech osobách, třemi různými způsoby. Jako Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Ve skutečnosti je to však stále jeden a tentýž Bůh. Všechny osoby Trojice jednají a působí ve vzájemné shodě a vedou spolu vnitřní dialog a rozhovor. Proto čteme, že se Ježíš modlí k Otci a Duch svatý se za nás přimlouvá a uskutečňuje Kristovo dílo. Bůh je jeden. Jeho láska a sláva však přesahuje všechny naše představy, slova a pojmy. ” http://brno1.evangnet.cz/node/348
“…..Trojiční nauka je tak především pokus sjednotit do jednoho systému dva pro běžný lidský pohled neslučitelné předpoklady: Je jediný Bůh. Jediný zdroj existence, vysvobození a posvěcení. Ovšem bohatství, které s námi tento jediný Bůh sdílí, k nám přichází ze tří otevřených pramenů. Nejen Otec – stvořitel, ale i Ježíš Kristus a Duch svatý vystupují právem s Boží autoritou.
Staří teologové k popisu tajemství Boží trojjedinosti použili určité tradiční termíny. Říkávali: Trojjediný Bůh, to je jedna podstata a tři osoby. Jedna Boží podstata ve třech osobách. Ty termíny jsou už hodně staré a dnes se užívají jinak než v časech, kdy byly zvoleny pro popis Božího tajemství. Proto se pokoušíme o jejich nové převedení: Např. podle jednoho současného teologa: Jedna Boží podstata, tři Boží specifikace. Pojmy se mohou měnit, ovšem Boží velikost a tajemství zůstávají stejné….” http://liben.evangnet.cz/kazatelna/o-vode-a-bohu/
“Proč zrovna Svatá Trojice…
…a ne třeba Svatý Tucet? U svatých, proč ne? Těch může být mandel nebo kopa, a také že je. Jenže Bůh… totiž, co věřící vyznávají o Bohu, to se neodvozuje ze zbožných přání. To je ze života, jak se s Bohem střetáváme.
Zeptejte se někdy věřícího – ne takového, co se poslušně naučil katechismus jako kdysi dia-mat a teď to tak věří, aby to měl posichrovaný. Zeptejte se věřícího, který svou víru žije.
Nejprve vám vykoktá něco o zážitku toho nekonečného přesahu. Mocný, nekonečný, alfa i omega, jako když se za novoluní díváte na hvězdné nebe a uvědomujete si tu nesmírnost. Přijdou vám na jazyk slova – můj Bože!
Pak druhý zážitek: im anú El. Bůh s námi. Ježíš tak prostě lidský, s námi a mezi námi, miluje, cítí bolest, pokušení, spí, jí, prostě člověk jako my – a přitom ti, kdo s ním obcovali a obcují, cítí i něco jiného: že tu je Bůh s námi. Můj Bože! A ještě něco: věřící se vám pokusí povědět něco o tom, že jejich svět není prostě jedna nesmyslná věc za druhou, že v životě i světě cítí něco posvátného. A že i to vede k tomu zvolání, můj Bože!
A tu to máte. Žádná logika, prostě fakt, zážitek: Bůh jako nekonečný přesah, Bůh jako nejintimnější přítel, Bůh jako přítomnost posvátnosti. A teď co? Říci tři bozi? To není ono: ten zážitek je jednoznačný – to všechno je jeden Bůh. Jenže zas je to trojí, zcela odlišný zážitek, jeden Bůh v úloze stvořitele, spasitele, posvětitele. Či starším pojmoslovím, Otec, Syn , Duch svatý. No, a tak my křesťané řekneme – Trojice.”
Erazim Kohák
Nic neberu doslova. Jen se snažím přijít na pro co se nám tím autor evangelia snaží naznačit, proč tam něco takového umístil. Zajímá mě celkový pohled, ne detaily. A ten celkový pohled Bible nenaznačuje nic o třech autonomních osobách Boha.
Ten verš byl jen příkladem této biblické tendence. Těch příkladů je samozřejmě více.
Problémem může být třeba nepochopení legračnosti argumentování římskokatolickým katechismem v rozhovoru s protestantem. 🙂
…. vloudila se mi tam jedna chyba – Kohák není evangelický teolog, ale filozof. Ale jeho “definice” Trojice se mi zdála velmi dobrá a současná a proto jsem ji tam dal. Pardon.
hehe 🙂 Zdá se že začíná být legrace.
1) jsem rád že říkáte, že detaily v Bibli podstatné nejsou, ale tendence ano. A zjevná “tendence” např. je, že Starý Zákon je třeba brát vážně, jako Slovo Boží. Souhlasíte, nebo vám mám ty pasáže začít citovat?
2) nedávno jste pod tíhou argumentů začal zaujímat stanovisko, že Bible je v zásadě celá dílem lidí, a že křesťanství v podstatě Bibli vůbec nepotřebuje – prioritní je víra v Ježíše… a odpovědi na moji otázku, co potom o Bohu a o Ježíši vůbec vlastně VÍTE jste se vyhnul; teď ale, zdá se, mluvíte úplně jinak! Najednou, když se v Bibli o něčem NEPÍŠE – tak je to podstatná okolnost, a vyvozujete, že snad v takovém případě není opodstatněné činit o takové věci (trojjedinosti) nějaké další závěry! Připomínám, že v Bibli se nepíše o spoustě dalších věcí, např. o tom že by bylo špatně otroctví, mučení, vraždění žen a dětí ve válce – to je naopak výslovně schvalováno…
Začínáte se do toho zábavně zamotávat 😉
Ještě poznámka – nedělím verše Bible na ty co mi jsou a ty co mi nejdou pod fousy (jak víte že mám fousy 🙂 ) . Žádný verš není špatný. Jen je potřeba pamatovat na kontext, situaci, účel proč byl redaktorem do Bible umístěn.
Legrační hlavně je, když protestant vykládá své náboženství ve zcela zjevném rozporu se zásadou Sola Scriptura, a tváří se, že to je úplně ale úplně normální 🙂
1. začněte. Pokusím se odpovědět, či najít reakce skutečných odborníků.
2. Myslím, že náznak odpovědi najdete v Kohákově textu – popisuje co je Trojice a vůbec k tomu Bibli nepotřebuje.
Moment, tak uznáváte že tam ta tendence je, nebo to popíráte?
Nechci se dostat do situace, kde vám budu hodinu hledat verše která potvrzují co říkám, a vy mi pak řeknete – no ale já s tím od začátku souhlasil!
Tak začněme citacemi Ježíše. Už to tu zaznělo několikrát.
Matouš 5
17 „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.
18 Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní.
19 Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího. Ale kdokoli by je plnil a učil, ten bude v nebeském království považován za velikého.
Prosím uveďte kontext ze kterého plyne, že Ježíšovo “nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona než se to všechno naplní” znamená něco jiného, než co říká.
Dále
2 Tm
16 Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti,
17 aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu.
Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem, protestante. Veškeré. Prosím Vás o uvedení kontextu, který mění “veškeré” na “cokoliv jiného než veškeré”. Prosím.
Další:
1 Petr
19 Navíc tu máme nesmírně spolehlivé slovo proroků a vy děláte dobře, že se ho držíte jako lampy zářící v temnotách, dokud se nerozbřeskne den a ve vašich srdcích nevzejde jitřenka.
20 Především vězte, že žádné proroctví Písma nevzniklo z vlastního názoru proroka.
21 Proroctví totiž nikdy nepřišlo z lidské vůle, ale Boží lidé mluvili, jak byli puzeni Duchem svatým.
Nuže? Čekám na vaše zpochybnění této zcela zjevné tendence.
O Bibli a Sola Scriptura:
http://dejvice.evangnet.cz/05-henych/Bible.htm
K tomu ovšem není co dodat.
Na ten odkaz na Ježíšova slova myslím lépe než já odpověděl v zaslaném odkazu”…Bible se dnes křesťanům znovu stala lidskou knihou. Nevidí v ní spis diktovaný Bohem, tak jako jej v ní neviděl ani Ježíš.“ Vzpomeňme, jak Ježíš víckrát řekl: „Říkáno bylo otcům, … ale já pravím vám … .“ Nemysleme však, že Ježíš chtěl rušit význam toho, co bylo před ním. On pouze lépe než zákoníci chápal podstatu toho, o co šlo v mojžíšovských a prorockých spisech, a jedinečně to vlastním slovem i životem objasnil. (Mt 5,17-20) Hledáme-li tedy srozumitelnou normu pro svůj život, hledejme ji především u Ježíše. “
Teď k Petrovi: – sám je v Bibli usvědčen ze lži, či neznalosti (..nezapřu tě ….. , ..a třikrát jej zapřel). Takže jej berte jako normálního chybujícího a omylného člověka.
a k Pavlovi:
on na jiném místě píše například: „Nikdo ať neopouští to postavení,
v němž ho Bůh povolal. Byl jsi povolán jako otrok, netrap se tím“
Hlavní tedy otázkou je: Jaké svědectví o víře v Boha a o smlouvě Boží nám podávají ti, kteří psali Písmo, a co nám jejich svědectvím chce říci Bůh dnes? Pak teprve poznáme cenu Písma a skutečnost, že Bůh užívá těch, kteří psali bibl. knihy, za řečiště svého zjevení pro nás. Kdo takto čte b., je si vědom dvou skutečností: a) že stojí tváří v tvář někomu, kdo si činí na něho naprostý nárok; b) že nejde pouze o zprávy z minulosti o podobných zkušenostech jiných lidí, nýbrž že Bůh oslovuje mne dnes.
To je podstatou učení o inspiraci Písem [vdechnutí Duchem sv.], jak o něm píše 2Tm 3:16: »Všeliké Písmo je vdechnuté Bohem a [proto] užitečné k učení, k usvědčování, k ná–pravě, k výchově ve spravedlnost, aby člověk byl hotový Boží člověk a pohotový ke každému dobrému dílu« [Žilka; sr. 2P 1:20; Sk 4:25 ; Sk 28:25; Ř 1:2]. N.
Tomu nemůžeme rozumět ve smyslu učení o t. zv. verbální inspiraci [slovním vdechnutí], t. j. tak, jako by Duch sv. prostě diktoval každé slovo Písma, takže by lidská mysl biblických svědků byla vlastně vyřazena. Takto popírat skutečné lidství biblických pisatelů je právě tak cizí, ano protichůdné pravému obsahu biblického svědectví, jako popírati skutečnost pravého lidství Ježíše Krista. Jako Ježíš Kristus je v tajemné a nerozlučitelné podobě zároveň pravý Bůh i pravý člověk, podobně — ač v odvozeném smyslu — je i Písmo vskutku a plně lidským svědectvím, v němž nebyla vyřazena lidská omezenost i omylnost, a jehož Duch sv. přece používá za prostředek svého oslovení člověka. Je tomu tak na základě té skutečnosti, že lidé vyslovující biblické svědectví – proroci a apoštolé – byli ve zvláštním a neopakovatelném vztahu k tomu sklonění Božímu k člověku, jehož středem je Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý a jehož neoddělitelnou, ač zajisté přípravnou, částí jsou skutky Boží staré smlouvy. Toto pojetí inspirace a autority Písma odpovídá vlastnímu obsahu biblické víry a je také ve shodě s bezpečně zjištěnou skutečností řady odchylných různočtení v nejstarších rukopisech biblických, které sice věcně nejsou přespříliš významné, přesto však se těžko snášejí s představou božského přímého diktátu každého jednotlivého slova biblického. Stejně správnému pochopení autority Písma neodporuje a nepřekáží, jestliže podrobné vědecké zkoumání vzniku Písem ukáže dobovou podmíněnost výrazů a představ, jimiž pisatelé bibličtí vyjadřují svědectví o spasitelném jednání Božím: i to patří k oné lidské stránce Písma, která je nezbytnou slož–kou jeho úkolu býti nositelem svědectví o zje–vení, jehož středem je Ten, kdo je pravý Bůh a pravý člověk. http://www.cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny/0050-0100.pdf
Nevím nic o tom, že by se evangelický pohled na sv. Trojici od katholického jakkoliv lišil. V christologii nejsou mezi katholíky a protestanty žádné rozdíly.