Abraham a Izák

Příběh o Abrahamovi a jeho synu Izákovi, popsaný v Genesis 22 je jedním z velmi silných Biblických příběhů. Křesťané ho často citují, a Abrahama dávají za vzor pro jeho příkladnou poslušnost Bohu bez ohledu na následky. Podle křesťanů je příběh o Abrahamovi a Izákovi zdrojem cenného morálního ponaučení, které by mohlo např. podle české Wikipedie volně znít, že spolehnout na Boha se vyplácí, i když člověk hned nevidí smysl. Při bližším pohledu však všechno vypadá trochu jinak.

Genesis 22
Po nějaké době se Bůh rozhodl Abrahama vyzkoušet. Zavolal: „Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
Bůh řekl: „Vezmi svého syna, svého jediného, svého milovaného Izáka, a jdi do země Moria. Tam ho obětuj jako zápalnou oběť na hoře, kterou ti určím.“

Aby měl takový test smysl, tak Boží hrozba musela být reálná. Abraham musel věřit, že vede Izáka opravdu na smrt. A opravdu, je velmi pozoruhodné, že ačkoliv v Bibli je řada absurdních zákazů (jako třeba zákaz práce v sobotu pod trestem smrti) tak lidské zápalné oběti tam nikde zakázány nejsou.

Druhý den brzy ráno Abraham vstal, osedlal svého osla, vzal s sebou dva služebníky a svého syna Izáka. Nasekal dříví pro zápalnou oběť a vypravil se k místu, jež mu Bůh určil. Třetího dne Abraham pozvedl oči a spatřil to místo v dálce. Tehdy řekl svým služebníkům: „Zůstaňte tu s oslem. Já a chlapec půjdeme až tam, pokloníme se Bohu a vrátíme se k vám.“ Abraham vzal dříví pro zápalnou oběť a naložil je na svého syna Izáka. Sám nesl v ruce oheň a nůž. A tak šli oba spolu.
„Otče,“ oslovil Izák svého otce Abrahama.
„Ano, můj synu?“ odpověděl mu.
„Vidím oheň a dřevo,“ řekl Izák.
„Kde je ale beránek k zápalné oběti?“
„Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu,“ odpověděl Abraham.
A tak šli oba spolu.
Když přišli na místo, jež mu Bůh určil, Abraham tam postavil oltář a narovnal dřevo. Pak svázal svého syna Izáka a položil ho na dřevo na oltáři. Abraham vztáhl ruku a vzal nůž, aby svého syna podřízl.

Nezvratné odhodlání náboženských fanatiků člověku nahání hrůzu. Je také velmi s podivem, že Dobrý Bůh nějak nepomyslel a nebo neřešil, jaké trauma tím způsobí Izákovi.

Tragédie ovšem je, jak i dnešní věřící vzhlížejí k Abrahamovi s obdivem, jakou měl vnitřní sílu – že byl schopen a ochoten splnit jakkoliv absurdní a zvrácený Boží příkaz bez jakýchkoliv protestů a odmlouvání. Člověk si přitom nemůže nevzpomenout na Islámské fanatiky odpalující se s náložemi trhavin v autobusech. Třeba (určitě!) mají také silný vnitřní pocit, že tohle po nich chce jejich Bůh! Lze je za to tedy odsuzovat? Pokud je Abraham dáván za vzor, a Bible vydávána za pramen veškeré morálky, pak nelze…

Vtom na něj z nebe zavolal Hospodinův anděl: „Abrahame! Abrahame!“
„Zde jsem,“ odpověděl.
„Nevztahuj ruku na chlapce!“ řekl on. „Nic mu nedělej! Už jsem poznal, že jsi bohabojný – vždyť jsi kvůli mně neušetřil svého syna, svého jediného.“
Abraham tedy vzhlédl a hle, uviděl za sebou berana uvízlého za rohy v křoví. Abraham tedy šel, vzal toho berana a obětoval ho jako zápalnou oběť místo svého syna. To místo pak Abraham nazval „Hospodin opatří,“ takže se dodnes říká: „Na Hospodinově hoře se opatří.“
Hospodinův anděl pak na Abrahama zavolal z nebe podruhé: „Přísahám při sobě samém, praví Hospodin, protože jsi učinil tuto věc a neušetřil jsi svého syna, svého jediného: Nesmírně ti požehnám a nesmírně rozmnožím tvé símě – jako hvězdy na nebi a jako písek na břehu moře. Tvé símě ovládne brány svých nepřátel a ve tvém semeni dojdou požehnání všechny národy země, protože jsi uposlechl můj hlas.“

Být ochoten kvůli Bohu upálit na hranici svého vlastního syna, to je podle křesťanství zřejmě opravdu velice ctnostné a obdivuhodné jednání. Zkusme se ale zamyslet nad tím, jaké má toto poučení implikace k dnešku? Co když dnes někoho zavraždí (pardon, obětuje!) náboženský fanatik (klidně třeba křesťan), a tvrdí, že to po něm chtěl Bůh? Můžeme vědět, že to po něm opravdu nechtěl? Můžeme si tím být jistí? Máme ho potrestat, nebo ne? A proč?

Co by měl podle křesťanů človek dnes dělat, pokud by měl naprosto jasný pocit, že k němu promlouvá Bůh a přikazuje mu zabít někoho či obětovat? Měl by jít a udělat to, a nebo by to udělat neměl? Pokud by neměl, pak proč? A pokud by to udělat měl, tak k tomu asi komentář netřeba…

Někdo může namítnout, že Bůh by dnes něco podobného nikdy chtít nemohl – ale jak tohle někdo může vědět? Vidí snad někdo Bohu “do hlavy”? V Bibli není ani slovo o tom, že by Bůh řekl, že takto zkoušet už nikdy žádného člověka nebude, a není tam ani slovo o tom, že by řekl, že už nikdy nebude lidskou oběť skutečně žádat.

V příštím článku si ukážeme, že Bůh k tomu, že nic podobného neslíbil, měl asi velmi dobrý důvod, protože Abrahamem a Izákem historie lidských obětí v Bibli nekončí. Příště to už ale nedopadne tak dobře, jako to dopadlo s Izákem.

Příběh Abrahama a Izáka má ale implikace i ve vztahu k ateismu. Je absurdní, aby si skutečný Bůh, který má navíc přívlastky jako Dobrý a Milující, s člověkem tak cynicky a necitelně zahrával, aby mu nařídil, že má upálit na hranici svého syna, a zkoušel by, zda mu vyhoví. Takové manýry by byly pochopitelné možná tak u psychicky labilního dozorce z Osvětimi, nebo u krutého a psychopatického starověkého panovníkova, ale jistě nikoliv u Dobrého a Milujícího Boha. Navíc není nejmenší důvod, aby skutečný Bůh vůbec spatřoval v absolutní a slepé oddanosti sobě jakoukoliv hodnotu, nebo ctnost.

Bůh testující Abrahama na absolutní poslušnost a oddanost však dokonale odpovídá tomu, jak si mohli Boha představovat staří Izraelci, mající nad sebou i kolem sebe podobně tvrdé a kruté panovníky. Bůh z příběhu Abrahama a Izáka je přesně takový, jakého bychom očekávali, pokud mají pravdu ateisté (a Bůh Bible je tedy produktem lidí své doby), a současně je v absolutním protikladu k tomu, jak by mohl vypadat skutečný Dobrý a Milující Bůh.

144 thoughts on “Abraham a Izák

  1. protestant

    To nemusíte psát. Je to každému jasné. Proto jsem také pokračoval ve stejném duchu…. 🙂

  2. Miloš Hlávka

    Pohled diskutujícího, který zde vystupuje pod přezdívkou Spitfire je docela zajímavý.
    A možná bych si troufl ještě trochu fabulovat.

    Řekněme, že jádro příběhu by bylo pravdivé (což zdaleka není jisté, on i ten praotec Abrahám mohl být zhruba stejně reálnou postavou jako praotec Čech) a dotyčný hebrejský patriarcha by opravdu slyšel něco jako hlas vyzývající ho k obětování syna. A že ten hlas poslechl a že se vše událo zhruba tak, jak líčí kniha Genesis, až do okamžiku, kdy už se náš (anti)hrdina opravdu chystá svého syna zabít. A zasáhne anděl, ale pozor, nabízím alternativní znění jeho řeči:
    „Nevztahuj ruku na chlapce! Ty si opravdu myslíš, že poslušnost je víc než svědomí? Že poslušnost omlouvá vraždu? Styď se. Ne pro tebe, ale pro Izáka, který je v těch tvých krvavých choutkách nevinně rozmnoží Bůh, jeho – a tím pádem – bohužel – i tvé – potomstvo…”

    Nu, řekněme, že by se to odehrálo nějak takhle. A co kdyby chtěl Abrahám později tuto událost uchovat pro budoucí generace? Nebo by to chtěl nějak zdůvodnit, protože by se to z nějakých důvodů nedalo ututlat (třeba protože nezletilý Izák něco vykecal sousedům)? Myslím, že pravdivě přiznat ostudu není právě příjemné a člověk se podvědomě (nebo i vědomě) uchyluje k nějaké výmluvě. A tak Abrahám, aby se obhájil, upraví andělovu řeč do podoby pro sebe přijatelnější, která se nakonec objeví i v knize Genesis.

    Ještě jeden pohled na tento příběh jsem dal na svůj blog (http://miloshlavka.wordpress.com/2011/04/03/kterak-abraham-neobetoval-izaka/) – a rovnou jsem tam přidal i toho Jefteho alias Jiftácha z knihy Soudců. Neboť poslušnost je zajímavá (avšak ne vždy kladná) vlastnost…

    Každopádně si přiznejme, že Bible je opravdu pozoruhodný spis (přesněji soubor spisů), když budí tolik polemik ještě tolik let po svém vzniku.

  3. Michal Post author

    Je jistě pozoruhodné, že i dnes pokládá Bibli tolik lidí za Slovo Boží – a TOTO z ní činí pozoruhodný spis, a proto ty polemiky kolem ní 🙂

    Kromě toho mám pocit, že jste se nějak nevyjádřil k těm argumentům z článku. Co nám chtěl Bůh říct příběhem o Abrahamovi a Izákovi? Proč považoval za vhodné, aby tento příběh byl součástí jeho Slova? Jaké ponaučení si z toho máme vzít? Je opravdu hodné obdivu, když člověk udělá COKOLIV, oč má pocit, že ho Bůh žádá? A jak do toho zapadají muslimští sebevražední atentátníci s bombami na tělech?

  4. Miloš Hlávka

    Co nám Bůh chtěl říci příběhem o Abrahámovi a Izákovi? Podle mě především to, že slyším-li v sobě nějaký hlas, který nás k něčemu nabádá, měl bych být schopen použít svůj vlastní rozum a své vlastní svědomí k tomu, abych se rozhodl, zda ten hlas přisoudím (použiji-li termíny z “tradičních” náboženství) Bohu či třeba naopak ďáblovi. A pokud mě snad Bůh chce zkoušet, zkouší mou POSLUŠNOST nebo mé SVĚDOMÍ? Podle mě by Abrahám byl udělal lépe, kdyby v nějakém okamžiku v přípravě té rituální vraždy sám ustal a nečekal na hlas anděla (což si lze přečíst i v příspěvku věnovaném stejnému příběhu v mém blogu).
    A že mu Bůh ZA TO požehnal?
    A co když mu PŘESTO požehnal? Přesněji požehnal jeho potomstvu, či řekněme spíše potomstvu Izákovu. Třeba jako satisfakci za hrůzu, kterou Izák musel díky zaslepenosti svého taťky prožít.

    K tomu dodávám, že
    1. stále se pohybuji v rámci tohoto příběhu a neřeším, nakolik má či nemá pravdivé jádro a nakolik Abrahám opravdu žil;
    2. i když vezmu v potaz možnost, že Bible byla nějakým způsobem inspirována “shůry” (Co to ale znamená? JAK inspirovaná? A není náhodou nějak “shůry” inspirovaná KAŽDÁ dobrá kniha, třeba i Jirotkův Saturnin? Aspoň já v něm našel spoustu moudrých myšlenek.), je nutno brát v úvahu, že lidé tu případnou inspiraci zapisovali tak, jak jí rozuměli, a rozuměli jí úměrně době, ve které žili – tedy některé věci mohli trochu či více poplést.
    Nicméně i z takových sporných příběhů se můžeme poučit. Například tento považuji za varování před slepou poslušností nejen vůči nějakému hlasu považovanému za boží, ale vůči jakékoli, i pozemské, autoritě.

    Nu a pokud jde o sebevražedné atentátníky (lhostejno zda atentátníky muslimské či třeba japonské kamikadze za II. světové války):
    1. jsou varovnou ukázkou toho, kam může taková slepá oddanost idejím (Bohu?) na úkor svědomí – podobná té Abrahámově – vést;
    2. na druhé straně ať dělají, co dělají, a ať je za jejich činy odsuzujeme, jak chceme, jednu věc jim musíme přiznat: jsou vedle cizích životů ochotni (na rozdíl od Abraháma) obětovat i ty své;
    3. což ale zase ukazuje, že nejen poslušnost, ale ani mučednictví nemusí být vždy kdovíjak obdivuhodná vlastnost.

  5. spitfire

    Miloši říkám tomu ontologický guláš: “abych se rozhodl, zda ten hlas přisoudím (použiji-li termíny z “tradičních” náboženství) Bohu či třeba naopak ďáblovi”

  6. jirka

    Pribeh o Abrahamovi a Izakovi z pohledu krestana. Tento pribeh ma izraelitum ukazat, ze Buh Izraele je JINY nez okolni bohove napr. Midjancu, neb tem se lidi obetovali bezne. Z pribehu ma byt prumernemu izraelitovi jasne a) Buh izraelitu si nepreje lidske obeti, b) Buh izraelitu si preje bezvyhradnou viru. c) Buh izraelitu je jiny a lepsi nez bohove okolnich narodu. Dale muzeme videt souvislost mezi st. zakonem a Novym zakonem, kde Buh naopak pro cloveka obetuje “sveho Syna, sveho jedineho Syna”. Toto je tzv. relektura neboli novocteni Stareho zakona ve svetle Zakona noveho. Ps: Ja radeji uzivam terminu Stara a Nova smlouva. Ostatne v anglictine Old and New testament je nazev pro Stary a Novy zakon.

  7. jirka

    A pro jistotu: je jasne, z pri fundmentalistickem vykladu Pisma je realne nebezpeci ze se dojde k vykladu ze Buh si preje lidske obeti. Ale fundamentalisticky vyklad je holt mozny u Vojaka Svejka. Take pri paranoi slysi lide hlasy ci maji bludy ktere jim prikazuji zabijet.

  8. Michal Post author

    Jirko nevím nevím, souhlasit mohu s tím bodem (b). To je jasné ponaučení z toho příběhu. Netroufl bych si tak úplně spekulovat o tom, že autor toho příběhu zamýšlel ponaučení (c)… i když budiž, řekněme že ano.

    Rozhodně tam podle mého názoru ale není ponaučení (a). Z toho příběhu je naopak patrné, že Bůh klidně mohl po Abrahamovi chtít syna obětovat – a Abraham se zachoval velmi správně, bez řečí šel a udělal co se po něm chtělo. Že dal Bůh Abrahamovu synu v tomto konkrétním případě milost, nemění nic na obecném faktu, že to chtít MOHL a není tam nijak naznačeno, že tohle původní Boží přání bylo jakkoliv závadné.

    Stejně tak v příběhu o Jiftáchovi nemáš nijak naznačeno, že to co Jiftách udělal bylo špatné! Ten příběh vyznívá tak, že to byla tragédie, Izraelské dívky chodily tu obětovanou oplakávat – ale Jiftáchovi nikdo nic nevyčítal. Poté, co byla přísaha dána, nešla vzít zpět – a Bůh tentokrát nic nenaznačil, a oběť přijal.

    Náznaky ohledně lidských obětí jsou v SZ na víc místech. Četl jsem o tom, že v jistých dobách a na některých místech se to v Izraeli dělalo, jinde se to třeba nedělalo – nebyla žádná ustálená praxe. Ale nebyl ani žádný jednoznačný odsudek.

  9. Michal Post author

    V tom příběhu je podle mě klíčové, že Abraham se vůbec ničemu nedivil, ten požadavek Boha mu přišel zcela legitimní. Krutý, tvrdý, ale legitimní. Žádné dotazy typu “ale Pane, vždyť jsi nám říkal – nezabiješ!”. Nic takového. Abraham sebral syna, a šel.

  10. protestant

    Michal says:
    September 26, 2012 at 8:47 am
    V tom příběhu je podle mě klíčové, že Abraham se vůbec ničemu nedivil, ten požadavek Boha mu přišel zcela legitimní.

    protestant:
    Jak víš, že se nedivil?

  11. jirka

    To jeho uvazovani tam neni, to je pravda. Jenze autora jeho uvazovani asi nejak nebralo neb k ponauceni ho nepotreboval. Jasne mohlo tam byt: Abraham rano vstal, sel se ….. a rekl Sare: ty hele Sara Hospodin mi rekl: ….. a Sara: ach Hospodin je tak kruty! Co na to Izak? Izak: no ja bych do toho nesel atd…. Urcite mi rozumis. Ten pribeh mel byt jasnou formou pouceni, neslo o izraelsko telenovelu, ergo psani bylo drahe, psaci material taky a tak proste ponauceni co se precte v chramu a smitec. K tomu kazani ve smyslu, Hospodin chce oddanu viru a ne lidske obeti a efektu je dosazeno. Cilem techto vrstev st.z. je vymezit Boha izraela vuci jinym Bohum. Vem si napriklad vyhnanstvi do Babylonu: tragedie,reklo by se. Zdanlive. Ve skutecnosti Izrael mel za to, ze Hospodin je uzemne omezeny jako ostatni bohove. Proste je v chramu kolem schrany. Ve vyhnanstvi meli cas pochopit, ze Hospodin je s nimi tam a ze tedy neni uzemne omezeny.Takove poznavani jaky Buh je pomoci nejen slov, ale dejin a deje. Ostatne Bozi jmeno- Jsem cinny, nebo Jsem ktery jsem, Ja jsem, to vyjadruje dej a akci.

  12. Michal Post author

    ok, jinak: autor toho příběhu považoval za vhodné o nějakém konfliktu s přikázáním “nezabiješ” nenapsat.

    KDYBY si byl autor příběhu myslel, že požadavek Boha, aby někdo obětoval svého syna, je nějak zvláštní, či sporný (vzhledem k “nezabiješ”), tak by tento rozpor asi nějak objasnil. Jenže on to neudělal – z čehož usuzuji, že AUTOROVI TOHO PŘÍBĚHU na tom požadavku nepřišlo nic až tak divného. V Izraeli té doby se prostě mělo za to, že Bůh KLIDNĚ MŮŽE po někom chtít obětovat svého syna.

    Ostatně, to s Ježíšem není vůbec náhoda – nakonec Bůh obětoval svého Syna sám. (dle mínění tehdejších lidí)

  13. Michal Post author

    Myslím že je dobré v této souvislosti připomenout, že ono vlastně celé náboženství starých Izraelců bylo o obětech. Izraelské náboženství byl defacto obětní kult. Víceméně celá kniha Leviticus je vlastně obětním řádem: Jak, kdy a co obětovat.

    Oběť prvorozeného syna byla možná výjimečná, možná prováděná spíš ojediněle a ve starších dobách – ale rozhodně k ní i v Izraeli docházelo. Tedy nejen v okolních národech.

  14. jirka

    Mas pravdu a to co rikas ma logiku. Jenze taky nevime jak ty knihy vznikaly po sobe a nemuzeme prehlednout, ze Abraham byl davno pred Mojzisem a tedy pred desaterem. Ja vim Kain a Abel, ale nezabijes jeste nebylo v provozu. Pokud ale uvazime dobu vzniku knih nekdy v kralovstvi, tak uz nezabijes znali. Muzeme sak uvazit, ze pripadne vysvetlovani rozporu s Nezabijes by nam ten pribeh tak jako “oslabilo”. Dramaturg by rekl “nemelo by to stavu”.

  15. Michal Post author

    Přikázání, že vše mužského pohlaví, co otvírá lůno (tedy prvorození synové) musí být obětováni, je v Exodu řečeno hned několikrát. Týká se to ale hlavně dobytka, a dodává se, že lidští synové mají být vyplaceni, vykoupeni. (např. Ex 34:19-20)

    A co se týká lidských obětí (tedy nikoliv speciálního případu oběti prvorozeného syna), pravděpodobně z jiných, znepřátelených národů, tak tam je to úplně jasné, opět je příkladů víc. Např.

    Lev 27:29 Žádný člověk, který propadne Hospodinu, nebude moci být vyplacen; musí zemřít.

  16. Michal Post author

    Jirko, možná. OK. Ale vem si, že teď už uvažujeme v kategoriích, jak lidský autor toho příběhu uvažuje o tom, aby to mělo či nemělo šťávu.

    No a já se nemůžu nezeptat – kde je pak Slovo Boží? 😉

  17. jirka

    N a ja nemuzu neodpovedet…. 🙂 Uvod do Pisma sv. od Doc. Ivany Vlkove se jmenuje : Slovo Bozi a Slovo lidske. Velce podrobne se tam resi tzv. “inspirace” a jak to vlastne probihali.

Comments are closed.